Pobočnice krále pod Horou

30. Synové Durinovi

Fili si jednoduše myslel, že jemu se tohle stát nemůže. A dozajista nebyl sám, jak si uvědomil právě teď, kdy hleděl do tmavých a vyvalených očí svého bratra. Toho svým doznáním dokonce na několik okamžiků zbavil řeči, což samo o sobě svědčilo o průšvihu vskutku kolosálního rozměru, v němž se zrovna plácal.

„No?!" vybídl Kiliho poněkud netrpělivě, přestože trpělivý obvykle býval víc. Ale potřeboval slyšet nějaké stanovisko. Dočkat se reakce toho jediného, komu se mohl svěřit a doufat, že se mu nevysměje. A i kdyby se nakonec vysmál, co na tom? Vždyť nastálé ticho se zdálo horší nežli smích či pokárání.

Fili se však v duchu musel ušklíbnout nad tou představou, pokárání od mladšího bratra byla totiž nevídaná věc. To on byl přece ten rozumný. Ten, který vždycky káral. Prvorozený syn princezny Dís a první dědic ereborského trůnu. Oprava – nepochybně bývalý první dědic ereborského trůnu. A v tom tkvěl celý problém.

„Noo," protáhl Kili zamyšleně, avšak vzápětí se jeho ústa rozšířila v úsměvu. Dokonce začal hrozit prstem. „Přiznávám, bratře, dostals mě. Vážně, povedený, povedený vtípek. Skoro tak dobrý, jako bych ho vymyslel já sám... Počkat!" zvážněl i ustanul v pohybu rukou, právě když zpozoroval, jak se Fili zatvářil tragicky. A to tragicky víc, než se tvářil doposud. Tak moc, až to nejspíš předčilo veškerou možnou míru předstírání. „To myslíš vážně?" stáhl mladší z princů černé obočí.

Fili přikývl. Jak nejvážněji dokázal.

Kili hlasitě hvízdl a za to by mu Fili nejraději pleskl jednu po zátylku. Proč asi vybral tohle místo, ještě časně po ránu? Proč odlehlé chodby poblíž šachet, ve kterých už před dávnými časy ustanula těžba? Ale i zde hrozilo riziko, třebaže menší. Erebor byl totiž plný trpaslíků a každý takový si vždycky rád vyslechl nejlépe to, co slyšet vůbec neměl. Zvlášť, jednalo-li se o královskou rodinu a její soukromí. Zbytečné vábení pozornosti mohl způsobit ten zpropadeně táhlý, ostrý zvuk, jenž se nesl bezmála... No, bezmála až k pokladnici!

„Myslel jsem si," pokračoval mladší bratr, „že to já jsem ta černá ovce naší rodiny. Že já jsem ten nezvedený hejsek. Ostuda královské linie. Bratře!" Fili pocítil prsty na rameni svírající se v naléhavém stisku. „Tohle se strýc nesmí nikdy dozvědět!"

A Fili sám se dozvěděl přesně to, co se dozvědět nechtěl. Měl na mysli, doufal, že se mu dostane hlavně rady, s jakou před Thorina předstoupit. S jakou vyslovit, vyjevit, co nosí ve svém nitru. Co nenosí sám a co je sdíleno. Konec konců, Kili měl v podobném ohledu poměrně nedávnou zkušenost. A kupodivu přežil bez úhony.

Ne, Fili se rozhodně nebál, že strýce rozčílí tak, až by jej třeba vydědil. Anebo dokonce vyhnal. Vždyť kde kdo v Ereboru věděl, jak se věci doopravdy měly. Kam se ubírala králova pravá náklonnost. A i kdyby přece přišel trest – zasloužený trest – Fili by jej klidně snesl a unesl s hrdostí Durinova potomka. Cokoli, jen mlčení už nemohl vydržet.

„Co mám tedy podle tebe dělat?" zaúpěl jako raněný vlk. Promnul si zápěstí, které přestože už dávno bylo zdravé a hybné, ozvalo pokaždé, když mu hlavou proletěly chmurné myšlenky. Však se všeobecně vědělo, že pokud duše chřadne, tělo nebývá pozadu.

„To se ptáš mě?" uchechtl se Kili, ale nevysmíval se. V tom uchechtnutí šla znát velká dávka soucitu. „Poradit ti mohu nanejvýš to samé, cos mi tenkrát radil ty: Prostě zapomeň!"

„To jsem ti radil, pravda," připustil se sklopenou hlavou světlovlasý mladý muž. Jak byl dříve pošetilý, když si myslel, že správný trpaslík má být tvrdý jako kámen. Schopný prostě zatnout zuby, sevřít ruce v pěst a učinit, co učinit je třeba. Co je vyžadováno a očekáváno, aby nebyla zostuzena rodina ani krev. To ho učili. Je oba to učili. Přesto ale ani vůči elfce nechoval žádnou zášť, Mahal chraň! Zvlášť, když jen díky ní nezůstal mrzákem. Taktéž její azyl v Hoře považoval za to nejmenší možné vyjádření vděku, úměrné zásluhám během Bitvy a hlavně po ní. Za naprostou samozřejmost. Avšak jako bratrovu družku – družku prince – ji i Fili přijímal ztuha, jak si zpětně vzpomínal. Ano, a přesně za tuto svou bývalou nadutost se nyní dočkal takového soužení. „Odpusť," vzhlédl k bratrovi s prosbou věru upřímnou.