Pobočnice krále pod Horou

32. Kde čest ztratila smysl

Nad krajinou se válel mlžný opar hustý jako smetana. Vypadalo to však, že se rozplyne ještě před polednem, jako ostatně pokaždé, co opustili Dol. I jitro bylo vlhké a studené, podobné ránu včerejšího dne i těch předtím. Vzduch byl cítit vodou z Jezera, kalnou a nazelenalou splachem po jarním tání, tmavou jako naleštěný malachit, ještě více umocňoval pocit chladu po těle.

Odette poskládala přikrývku i srolovala kožešinu sloužící jako improvizované lůžko, vše stáhla řemeny z hověziny mazané lojem, aby lépe odolaly povětrnostním podmínkám a nepuchřely. Ne poprvé si vzpomněla na trochu proleželý slamník hostince U Zmlsaného Kocoura a zapálený krb. Ovšem prokřehlá si toho rána připadala pouze na duši.

Ačkoli únavou usnula za soumraku, před půlnocí se probudila a nemohla už oka zamhouřit. Ve světle dorůstajícího měsíce si prohlížela darovaný jantarový medailon. Nosila jej stále a nesundávala. Ani ne proto, že jí to stařena doporučila, ale protože byl prostě hezký. Navíc jej klidně mohla mít, visel na obyčejné kožené tkanici, která Odette nepůsobila žádnou vyrážku. Prohlížela si také Oriho a uvažovala. Už nebude nikdo jiný. Žádný král ani vášeň podobná požáru v suchém lese. Jenom jistota, něco jako řeka na dolním toku. Stálá a trvalá.

Ori Odette zůstal jedinou oporou. Ori se nevzdal tak snadno. Ori šel, kam ona šla, a dobro její stavěl vždy nad dobro své. Ori si prostě zasloužil, aby si vlezla k němu...

Mladík nyní ještě spal, vlasy rozcuchané, ve tváři nevědomý, široký úsměv. Alespoň někdo byl šťastný.

Odette uslyšela cinkání naběračky o litinové stěny kotlíku a zakručelo jí v břiše. Takový pocit se jí zdál skoro nový, protože tomu byl teprve druhý den, kdy obvyklá nevolnost nepřišla. Odette doufala, že se neraduje předčasně. Avšak rozpomněla se na slova Tauriel, která se domnívala, že podobné stavy by mohly s časem ustupovat.

Vzala dvě dřevěné misky – svou i Oriho – a zamířila k velké skupině trpaslíků a jednoho lidského muže z Dolu, který s nimi měl společnou cestu. Všichni posedávali či stáli kolem ohně, jedli nebo hovořili. Čtveřice kovotepců, mířících do Roklinky uzavřít nově smluvené obchody, docela zvyšovala hlas. Ovšem jakmile Odette spatřili, okamžitě zmlkli. Jeden z nich zbytečně zamíchal obsahem hrnce, ačkoli ten už byl z ohniště dávno odstaven. Druhý začal hltat polévku, až si jazyk spálil. Třetí přiložil březovou větev, přestože se karavana měla brzy vydat na cestu a tím pádem oheň uhasit. Poslední se zahleděl na ledňáčka na nedaleké vrbě způsobem, jako kdyby to byl obrovitý akvamarín či nějaká jiná vzácnost.

Odette nepotřebovala zaslechnout, o čem se bavili, věděla to s jistotou. Jako včerejšího dne i ty předtím, láteřili nad královým příkazem putovat skrze Temný hvozd. Cestou sice nejkratší, ale také takovou, které ani za mák nevěřili. Podobně se jim nelíbil ani rozkaz obcházet Dlouhé jezero, ještě ke všemu východně, kde prý stezky vedly akorát tak kamenité a mizerné, anebo podmáčené. Jenže na severní cestě pod svahy Ered Mithrin byla loni jedna výprava napadena. Muži to možná považovali za pouhou náhodu, jenže Odette byla ráda, že jdou jinudy. Avšak představa elfského lesa, předávání úplatku a plížení se mezi stromy přinejmenším čtrnáct dní, ta ani jí, pravda, taktéž vůbec nelákala. Odette ovšem nebyla ani voják, ani průvodce, a jejich průvodce Alaric považoval veškerá podobná opatření za velice rozumná. Faktem přesto zůstávalo, že každý trpaslík z družiny tušil, od koho taková nařízení přišla. A hlavně kvůli komu.

Odette se s jídlem vrátila k Orimu, který se zrovna probudil. Váhavě ji políbil do vlasů a byl rozpačitý. Polévce moc nedal, ale ještě stihl na chvíli vytáhnout zápisník a celý zamyšlený něco kreslil černým úhlem zaostřeným do špičky. Odette netušila co, poněvadž před nimi nebylo nic než voda. Možná pouze v dáli ten, kdo měl tuze dobrý zrak, mohl zahlédnout, jak nad hladinou trčí ohořelé kůly spáleného města Esgaroth. A za zády? Tam se jim tyčil leda strmý svah a za ním pak pustina táhnoucí se až po řeku Carnen.