Pobočnice krále pod Horou

27. Příslib jara

Toho roku zima trvala po velice dlouhý čas. Bělostná pokrývka zahalila úpatí Hory už brzy na podzim, a v období, kdy Bystrá řeka obvykle ztrácela ledovou krustu, její hladina začínala stoupat a hemžila se pstruhy, nyní ještě zůstávala pokryta silnou vrstvou ledu. Celý Erebor byl nucen se uskromnit, vyčkávat příchodu nového období hojnosti, jež snad bude více přívětivé, nežli to předešlé.

Ve spižírnách ubývalo dokonce i sušené skopové, které lezlo krkem už i Balinovu pohublému psu. Jenže porazit chovná zvířata – i když se taková myšlenka mohla zdát tuze lákavá – musel každý soudný trpaslík pokládat za holý nerozum. Proto suché obilné placky a luštěninové kaše na tisíc způsobů putovaly na stoly poddaných i dvořanů, stejně jako k ústům samotného krále. Nakonec i toho mála se dostávalo jenom díky Železným horám, jejichž pán se nezdráhal otevřít zásobní sýpky navzdory nedostatku i nejistotě příštích žní.

Putovat za obchodem na západ, či ještě úrodnější jih se nedalo, a to kvůli až nezvykle nevlídnému počasí, které právě panovalo. Sněhu bylo letos tolik, že pokud by v něm poník, ba snad i kozorožec zapadl, těžko by ho někdo vyprostil. Tak tahali sáně muži obutí do sněžnic, jenže zvěř i ptactvo jako by se odsud stáhlo až někam k hranicím Temného hvozdu, kde lovit bylo vyloučeno. Často se proto vracívali s prázdnou.

Lidé z města, to se rozumělo, své tenčící se rezervy prodat nechtěli, a to ani za sumy vskutku horentní. Trpasličí přísloví, že neexistuje nic, co by nevyřešil dostatečně velký safír nebo rubín, tudíž vzalo za své. Naopak došlo na slova Barda zvaného Drakobijce, že všechno koupit nelze.

Král pod horou, ačkoli by mohl, k restrikcím vůči državě Dol se nesnížil. Jednak od půlčíkova soudu udržoval veskrze přátelskou nótu s tamním správcem, druhak takové opatření považoval za hanebné a nízké, třebaže si jiní mohli myslet opak. On totiž ani na moment nezapochyboval, že jednu příliš dlouhou zimu nakonec zvládne každý jeden jeho trpaslík. Každý snad kromě Bombura, který kdyby měl ještě nějaký omastek, jistě by jím pomazal a snědl vlastní boty.

Hora byla přesycena netrpělivostí až po vrcholek. Těžko by šlo najít snad jen jediného obyvatele, jenž by nepočítal dny, kdy se umrzlé vrstvy ztenčí natolik, aby bylo možno vyrazit na koních do vzdálenějších končin. Zkusit stopovat stáda jelenů či alespoň hubeného medvěda, samotného hledaje potravu po zimním spánku. Rozhodit sítě u přítoku Dlouhého jezera, který ze všeho nejdříve rozmrzal. Veškerý lid skalního města proto vyčkával v modlitbách za příchod oblevy, která přece musela být na už dohled. Ovšem pro Thorina zůstávalo ze všeho nejméně zásadní to, co měl zrovna na talíři. Už mockrát se musel spokojit s málem, a nyní by raději vyhladověl docela, než aby se chystal vítat první jarní paprsky. Až se totiž počasí umoudří a cesty stanou sjízdné pro jezdce i povozy, pak se měl bratranec Dáin navrátit do Ereboru a tentokrát ne sám.
Thorin si přál zastavit čas.

***

Toho dne nepřišlo tak jasné ráno, jako byla jasná ta předešlá. Nastalo první jitro, kdy nemrzlo. Následovalo po černé noci novoluní, noci beze svitu měsíce i hvězd, kdy zřejmě nemrzlo rovněž. Skla okenic totiž zůstala čistá, prostá ledových květů.

Král se skoro se až lekl, když ji uviděl.
Odette stála v průvanu, oděná jen v mužské košili sahající jí sotva do půli stehen. Štiplavý chlad jí barvil kůži do červena a jemu hlavou zavířily představy strašlivých chorob, které by mohly jeho Amrâlimê schvátit. Například nachlazení a vysoká horkost, jež tělo oslabí a přejde v zápal plic. Sic trpaslíci neznali taková soužení, po lidských vesnicích se vyprávěly hotové hrůzostrašné zkazky, povětšinou končící věčným ulehnutím. Nasucho polkl, těžko překonávaje nutkání navrhnout, že nechá poslat pro Oina, i kdyby jen pro jistotu. Přílišnou starostlivostí by totiž mohl Odette nahněvat, což rozhodně nechtěl. Za nic na světě nemínil narušit tu křehkou rovnováhu mezi nimi.