Pobočnice krále pod Horou

8. Nečekané prozření

„Dnes vám nemohu býti nápomocna, Baline," pravila Odette poněkud omluvně, ve skutečnosti se ale nesmírně těšila na den strávený mimo šero kamenných stěn Ereboru.

„Já vím," odvětil starý trpaslík obvyklým, vlídným tónem, „chystáte se navštívit Dol – král mě již stihl zpravit. Bude se vám tam líbit. Město sice ještě není takové, jaké ho pamatuji z dřívějška, ale krása se mu postupně navrací. Však uvidíte sama," otočil se zády a zaštrachal v zásuvce. „Ovšem nejedná se o pouhou kratochvíli, Jeho Výsost má pro vás rovněž úkol. Poselství, které doručíte do rukou správce Barda."

„Bard Lučištník? Ten, co draka skolil?" zeptala se žena se zájmem, zatímco přebírala svitek pergamenu opatřený královskou pečetí. Opravdu nemohla říci, že by nebyla zvědavá na člověka, který poslední ranou, jediným černým šípem, dokázal strefit slabé místo v dračím pancíři.

„Zrovna ten," potvrdil bělovlasý a složil si na stole kopičku dokumentů, k nimž přisunul husí brk, kalamář a brýle. „Snad je to vše," zamumlal si polohlasně pod dlouhý vous, narovnal se v kříži až to louplo, a povzdechl si nepochybně nad vidinou dne stráveného posloucháním povětšinou malicherných dohadů, stížností, podbízení nebo polopravd.

„Baline?" Odette se odvážila oslovit ereborského oficíra, snažíc se znít naprosto lhostejně. Tak, aby si myslel, že jde jen o pouhou zdvořilostí konverzaci. „Kolik trpaslíků žádá o slyšení?"

„K radosti králově i mé, nemnoho." Balin se znovu sklonil, však tentokrát ke svému psu, který čumákem šťouchal do trpaslíkovy ruky a dožadoval se pozornosti.

„A trpaslic?" postupně zamířila k jádru věci, která týden co týden nahlodávala její jinak vcelku vyrovnané smýšlení.

„Žádná," zvedl hlavu Balin, probíraje hnědě žíhanou srst slídiče. Odette se dětinsky zaradovala, i když samosebou věděla, jak je to pošetilé, hloupé a naivní. Co znamená jedno objetí ve slabé chvíli? Navíc jistě ryze otcovské. Thorin se prostě zachoval jako soucitný muž dobrých způsobů.

„Proč se Jeho Výsost nikdy neoženila?" Nemohla si ovšem pomoci, a tak se ptala dál. Navíc se zdálo, že starý trpaslík nepojal vůbec žádné podezření, což skýtalo jedinečnou příležitost se o králi něco dozvědět. „Vzhledem k jeho postavení je to zvláštní, nemyslíte? Nemá dědice. Však o ženy jistě nemohl mít nouzi," poslední větu jenom potichounku ucedila mezi zuby, nýbrž muži třebaže v letech, překvapivě dobře sloužil sluch.

„To vskutku nikdy neměl, pravda." Balin rozšířil ústa ve všeříkajícím úsměvu a Odette by se nejraději propadla. „Ovšem důvod proč se zdráhám vysloviti před dámou."

Aha, ušklíbla se, jelikož beze zbytku pochopila. Dostala přesně takovou odpověď, jakou nechtěla slyšet. Svěsila ramena při vzpomínce na plavovlásku, kterou tenkrát vyrušila v Thorinových komnatách a přemítala, zdali se vrátila. Zdali se vracela pravidelně...

„Dědicem koruny je princ Fili," pokračoval Balin v osvětě. „Neřekl bych, že král někdy přehnaně lpěl na skutečnosti, aby na trůn dosadil přímého potomka. Oba královští synovci jsou jako jeho vlastní synové. To on je vychoval, když na ně princezna Dís zůstala sama. To tato Hora je Thorinovou chotí. Vždycky jí byla, třebaže přes půl světa vzdálená. Jí zasvětil srdce i mysl, celý život, když desetiletí hledal způsoby, kterak dobít zpátky domov svůj i náš. A našel je."

Balin poodešel, protentokrát odemkl sekretář. „Toto si, prosím vás, oblečte."

„Brnění?" podivila se Odette, a to velmi. Ale vzala do rukou stříbřitou kazajku z prazvláštního kovu, lehkého a hladkého jako pouhé, pevnější plátno. Byla tvořena kroužky titěrnými tak, že okem málem nešly rozeznat.