Pobočnice krále pod Horou

23. Obavy starého čaroděje

Bombur postával v chodbě poblíž spižíren, nos promodralý, v ruce kyselou okurku. Těžce a hlasitě oddechoval lihové výpary, zároveň však neopomněl Odette oznámit, jak velmi se oslava na Bilbovu počest vydařila. Ona tomu ráda věřila, už podle toho, jak sporý muž vypadal. A jak byl cítit.

Trpaslíci byli důkladní v mnohých směrech, a když se jednalo o nejrůznější veselice, byli důkladní obzvláště. Proto ani tentokrát jeden večer nepostačil. Bombur také s pýchou zmínil, že veškerá útrata šla samozřejmě na účet jeho podniku, kterému se náramně dařilo, ale hlavně proto, že Bilbo už přece neměl ani zlaťák. Ten se, jak politoval tělnatý zrzek hned vzápětí, vypařil velice brzy, doslova prý jako pára nad hrncem. Navíc prý zmizel v tom nejlepším, při závodech pití piva slámkou, které nakonec vyhrál bratranec Bifur, jehož s Bofurem ještě nenašli. Krčmář veškeré záhady přisuzoval především znamenité trnkovici, které, rovněž záhadně, prý zmizel celý demižon, ale Odette alespoň jednu z nich řadila nenápadnému kroužku ze zlata, co ho půlčík nosil po kapsách. Avšak jenom se zasmála, Bomburovi popřála brzké zotavení a šla si po svém. Cestou rovnou k nádvoří, kde měla za úkol uvítat jménem krále karavanu z Modrých hor, jejíž příjezd oznamovalo troubení trpasličího rohu. Kráčela zvesela, hlavně díky dobré náladě, kterou si nesla kvůli usmíření s Thorinem. A také kvůli slovům, která král neměl ve zvyku říkat často, ale toho večera je vyslovil velmi zřetelně a jasně. Odette se ještě teď tetelila blahem.

Na nádvoří panoval značný rozruch a ona velmi záhy zjistila, že žádné vítání se patrně konat nebude, neb na ně nezbude čas. Od půli schodiště přidala do kroku. Dva trpaslíci ji minuli dokonce poklusem, nesouce v rukou nosítka.

Odette viděla skupinu vystrašených poutníků, starých i mladých, mužů i žen. Vojáci nadávali, trpaslice v roztřesených rukou tiskly své ratolesti. Spatřila také Dwalina, jenž pomáhal sundat z koně mladíka v bezvědomí, celého potřísněného od rudé krve vytékající z ošklivé rány v boku, ale i cizí, černé, která rozhodně nebyla trpasličí. Velitel vojska jej uložil na lůžko z kůže vypnuté v dřevěném rámu a nosiče pobídl směrem k ošetřovně.

„Pojďte sem!" křikl na Odette, ukazuje pro změnu na prošedivělého, nemladého, avšak pořád urostlého chlapíka s jizvou přes oko. „Co se stalo, příteli?" oslovil Dwalin onoho muže celého od bláta, s ošklivě roztrženým zápěstím, držícího se zdravou rukou za temeno.

„Bestie celé černé, jaktěživ jsem podobné neviděl. Navíc za jasného dne!" odvětil raněný, vzpouzeje se, když měl být položen na druhá nosítka. Dwalin jej však nekompromisně přitlačil do houně.

„Ať leží a ani se nehne," dal jej Odette na starost. „Zatraceně!"

„Překvapily nás a my je. Při severní hranici Hvozdu," vysvětloval ten muž dál.

„Upláchly?" uslyšela Odette za zády povědomý hlas. Podívala se přes rameno a pohlédla do vodnatých očí Lothóra, jenž se tu zjevil kdoví odkud, oděn kdoví proč do cestovního. Ne poprvé se podivila nad skutečností, že on, pravá ruka pána Železných hor, má stále čas se někde potloukat. „Myslím ty stvůry," zopakoval s jistou dávkou naléhavost Lothór. „Upláchly, nebo jste je snad pobili?"

„Pobily by leda ony nás!" ucedil trpaslík ležící na nosítkách a Dáinovu důvěrníku rázem povolily ztuhlé rysy. „Ale měly teda sakra naspěch. Razily si cestu na jih. Mahal při nás stál, málo chlapů totiž putovalo tentokrát, a když, tak staří. Těžko bychom ochránili ženy a děti. Bývalo bezpečněji," svraštil čelo a zapřel se o loket, pokoušeje se zvednout alespoň do sedu. „Sakra, Dwaline, nejsem přece žádný mrzák!" rozčílil se, když po něm lysohlavý střelil výhružným pohledem i gestem, jako když učí poslušnosti psa. Ale hned v dalším okamžiku málem vyzvracel vlastní útroby. Dwalin se jen ušklíbl, rovněž na Lothóra, který se o raněné zajímal poněkud vlažně. Naštěstí jich byla jenom hrstka, a až na ty dva, všichni pouze lehce.