Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

2. Trochu toho klišé?

Druhá kapitolka je tady 😅😇. Doufám, že si náležitě užíváte prázdnin ❤ (nebo máte aspoň naplánovanou nějakou dovču)... Mně se začaly pořezávat osmičky 🙄 takže asi tolik k mým prázdninám 😅💁 ...já vím, že to sakra nikoho nezajímá 😂😂.

Pěkné čtení 😇❤

Od té "miluju tě" noci uběhlo pět dní a za tu dobu jsme se s Deanem ani jednou nesetkali nebo neslyšeli... Aby taky jo, když jsem se mu vyhýbal jak jen to šlo a on očividně zájem neměl. 

Bylo mi jasné, že v moment, co jsem ta dvě slova řekl, se mezi námi něco zlomilo... možná změnilo, ale netušil jsem co a nechtěl jsem Deana zbytečně provokovat. 

Dneska byl první den, kdy jsem neměl jinou možnost, než jít do bunkru. Šlo o Jacka. Volal mi totiž kvůli jeho prvnímu samostatnému případu upíra a nechtěl, aby se o tom dozvěděli Sam s Deanem. A navíc bych ho býval rád viděl už jen z principu... chyběl mi. Nebo spíš mi chyběli všichni tři... hlavně ten jeden z nich. 

Nemohl jsem na něj přestat myslet a proklínal jsem se za to. Proklínal jsem každou maličkost, co mi ho připomněla a zároveň každou vteřinu, kterou jsem trávil bez vědomí, co dělá... každou vteřinu, kterou jsem trávil bez něj. Padl jsem do toho všeho zatraceně hluboko... 

"Ahoj Casi!" křikl Jack hned, co mě zahlédl ve dveřích. Přišlo mi roztomilé jak i přestože vypadal na teenagera, zněl jako malé dítě... I když, co bych taky chtěl, když mu nejsou ani tři roky. Hned mě objal a usmál se, díky čemuž jsem aspoň malou na chvilku zapomněl, na posledních pár dní. 

Vážně jsem za něj byl neskutečně vděčný, už jen díky tomu, jak mi ten kluk pokaždé zlepšil náladu.

"Ahoj," usmál jsem se přitiskl si ho k sobě o něco silněji než je zvykem. "Tak půjdem?" optal jsem se a automaticky vyrazil ke dveřím, abychom vypadli co nejdříve. Jenomže pak jsem je zaslechl jak vchází do místnosti za námi. 

Sam se s Deanem hádali ohledně hudebního světa a mě to donutilo se trochu pousmát. Vždycky jsem miloval jejich bezdůvodné bratrské války.

Chvíli se zdálo jakoby nic a já byl mnohem klidnější než dneska ráno, ale pak se naše pohledy setkaly a já úplně ztuhl. 

Bylo to jak z nějakého amerického klišé filmu. Čas se zpomalil, Deanovy oči zíraly do mých, vše kolem něj byl rozmazaný flek, všechen zvuk planety mi nahradil tlukot vlastního srdce a měl jsem pocit jako by se teplota v místnosti navýšila tak o padesát stupňů. 

"Casi?" oslovil mě najednou Jack. Díky Bohu, že tu se mnou byl. Když jsem se probral z chvilkového uhranutí a koukl se i jinam než do těch zelených pastí, všiml jsem si, že Sam má na Deana úplně stejný pohled jako Jack na mě. "Tak jedeme, ne?" Vážně jsem za něj nemohl být vděčnější. 

Během chviličky jsme se spolu vytratili z bunkru a nechali tam za sebou zmateného Sama a ještě zmatenějšího Deana. 

"Casi, co to bylo?" prolomil Jack několikaminutovou bezeslovnou cestu. Sám jsem celou tu dobu přemýšlel nad tím, co to sakra mělo znamenat.

"Co myslíš?" dělal jsem hloupého.

"Přece ta věc s Deanem... Vždyť jste tam oba jen tak stáli a koukali se na sebe asi minutu v kuse." To bylo tak dlouho? Myslel jsem, že v reálném čase (a ne tom mém zpomaleném momentu) to bylo tak maximálně pět sekund. 

Maličko jsem se zastyděl, ale pořád upjatě sledoval silnici před námi. "Jenom měl něco na obličeji," pokusil jsem se o jak jinak než marnou výmluvu.

"Casi, já sice lidem a pocitům ještě nerozumím tak jako ty, ale-" "Tak to mně zase přijde, že já jim už nerozumím vůbec." Ani jsem si neuvědomil, že to říkám nahlas, ale díky tomu se Jack přestal dále vyptávat, takže jsem byl spokojený. 

Asi 50 kilometrů od bunkru mi najednou začal zvonit mobil. "Ahoj Same," pozdravil jsem naprosto neutrálním tónem.

"Je s tebou Jack?" To, že nepozdravil se mě trochu dotklo, ale když mi došlo, že jsem od nich vlastně Jacka odvezl bez vysvětlení, tak jsem se jeho naštvání vůbec nedivil. 

Periferně jsem si všiml jak se můj spolujezdec podíval na mobil a zhrozil se. Vždycky jsme ho brali jako našeho syna a on nás naopak jako jeho rodiče. Zatím se ještě nestalo, že by Samovi, mně nebo Deanovi za zády teoreticky utekl z domu. 

Rychle jsem mu mobil podal a jen poslouchal, jak se Jack omlouvá. Bylo mi ho líto. Kdybych v bunkru neměl ten moment s Deanem, normálně bych Samovi zavolal nebo aspoň napsal, ale takhle se mi to naprosto vypařilo z hlavy. 

Když dovolali, Jack mi sklesle podal mobil nazpět. "Promiň..." šeptl jsem omluvně.