Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

13. Sam a Jack a rodinná chvilka

Well well well... Už třináctá kapitola 😂 Na jednu stranu mi přijde, že všechno děsně natahuju a není žádná akce, ale nějaká ta "omáčka" být taky musí 😅🙈

Hezké čtení a krásný víkend

🖤

Leželi jsme vedle sebe poloslečení v temném lese na pomačkaném trench coatu a líbali se. Ani nevím jestli jsme tam byli pět minut nebo pět hodin, ale s ním mi čas přišel naprosto nepodstatný.

"Deane?" odtáhl jsem se od něj na chvíli a podíval se mu do těch nejkrásnějších zelených očí.

"Děje se něco?" Pohladil mě ve vlasech a já spokojeně vydechl. "Ne, nic se neděje... Jenom... Co ty a Stephanie?" Dean se pobaveně zasmál a dal mi malou pusu na špičku nosu. "Co by s ní bylo, blázínku? Mám přece tebe a jenom na tom sejde."

Ještě nikdy se mnou takhle nemluvil a já myslel jsem, že se z toho zblázním. Byl jsem tak neskutečně šťastný.

"Ty mě neopustíš?" Slzy se mi začaly valit do očí a pohled na Deana se mi díky tomu čím dál, tím víc rozmazával. "Proboha, Casi... Jasně, že tě neopustím." Políbil mě na čelo, pak na tvář a nakonec na rty. "Neopustím tě," zašeptal ještě do polibku a natiskl se na mě o něco víc.

Bohužel, i když bylo venku vcelku příjemné počasí, nikdo nás nerušil, kolem nás zpívali ptáci a teoreticky nám nic nechybělo, tak každá krásná chvíle musí někdy skončit.

"Asi bychom se měli jít obléknout, co myslíš?" prolomil jsem ticho a začínal se zvedat, když mě najednou Dean chytil za župan a stáhl si mě za sebou dolů.

"Casi, nechoď nikam, prosím. Ještě je moc brzo..." Vášnivě mě políbil a dominantně mě zalehl, abych nemohl odporovat. Napadlo mě, jaké by to s ním asi bylo, kdyby byl nahoře on a ne já.

"Deane, nechali jsme tam Sama, Jacka i Stephanii a utekli ven do lesa jenom ve spodním prádle... Chováme se jako blázni," zasmál jsem se s rukou v Deanových vlasech a ten mi mezitím obsypával holý hrudník jemnými polibky.

"Ale já přece jsem blázen... Jsem blázen do tebe," zašeptal hlubokým hlasem a pak se vrátil zpět ke rtům, čímž mě zase umlčel. Měl pravdu... Byli jsme vážně blázni a já nikdy nemohl být něčím víc rád.

"No tak... D-Deane," vydechl jsem proti nebi, když mi dělal značku na krku. "Teď jsi můj..." Odtáhl se, takže jsem si konečně mohl sednout a vydýchat se. "Taky jsem si tě označil, víš o tom vůbec?" Podíval jsem se na něj a zjistil, že mě pozoroval celou dobu.

"Vím... Bylo to v ten večer, co jsi mi řekl, že mě miluješ... Já... Omlouvám se ti." Sklonil smutně zrak a já se k němu posunul blíže. "A já ti všechno odpouštím," pousmál jsem se a obejmul ho.

Dean mi zabořil hlavu do ramene a zhluboka vydechl. "Už fakt musíme jít, pojď." Chytil jsem ho za ruku a zvedl se na nohy. Dean ještě ze země zvedl trench coat a vyšli jsme ruku v ruce k bunkru.

Ve dveřích nikdo nestál a dokonce ani za nimi, čehož jsem se docela bál... Ještě pořád mě po střetu se Stephanii pálila tvář.

Sešli jsme po schodech dolů a rychlou chůzí došli až do Deanova pokoje. Nebudu lhát... Ze srdce mi spadl pěkný balvan. Rychle jsem za námi zabouchl dveře a zamkl na dva západy.

"Díkybohu..." uniklo mi, když jsem si byl jistý, že jsme přešli přes bojiště. Podíval jsem se na Deana a ten na tom byl podobně.

Zasmál jsem se faktu, že muž, co stojí přede mnou zabránil konci světa a přitom se bojí, aby ho neseřval brácha nebo jeho příte-... snad už bývalá přítelkyně.

"Hodíme něco na sebe a půjdeme si udělat kafe, co ty na to?" usmál se, sáhl do skříně a hodil po mně svoje modré džíny, černé tričko a jednu z nejoblíbenějších flanelových košil. Kývl jsem a začal se bez dalšího slova oblékat.

Dean si na sobě prozměnu nechal AC/DC tričko, takže se jen nasoukal do kalhot a bot.

"Do háje, Casi..." řekl najednou překvapeně Dean, když už jsem byl oblečený a upravoval si v malém zrcadle límeček. "Teď vypadáš jako opravdový lovec." Otočil jsem se na něj a studem si začal hrát s knoflíkem, aby neviděl, že se červenám. "Tak pojď, ať už to máme za sebou, můžeme se sem vrátit a já z tebe to oblečení mohl zase strhat." Ten vážně ví jak přivézt člověka do rozpaků...

Přišel ke mně, propletl si se mnou prsty a vyšli jsme spolu z pokoje ven. Ani si nepamatuju, kdy bych byl více nervózní než právě teď... Možná to bylo tím, že jsem byl člověkem, nevím.

"Hele, tak někdo už to kafe udělal za nás!" zasmál se Dean, pustil mi ruku a vyběhl ke konvičce s tmavě hnědou kapalinou. "Ahoj lásko." Přivinul k sobě hrnek s kafem a já se při pohledu na to komické divadlo usmál.

Jakmile jsme si sedli vedle sebe ke stolu, zpoza rohu "nenápadně" vykoukla Jackova hlava. Ten o našem vztahu sice už nějakou tu dobu věděl a opravdu mi pomohl, když mě Dean odkopl, ale nevěděl jsem, jak se zachová po tom, co se spřátelil se Stephanií.

"Tak pojď sem," pobídl jsem ho mile, ale to jsem ještě nevěděl, že za ním vyleze i Sam.

"Ahoj Casi," začal prázdně s výrazem profesionálního hráče pokeru. Ztuhl jsem a pod stolem stiskl Deanovu ruku.

"Hele, Deane... Casi," začal Sam pomalu a pořád stejně nečitelně. "Je mi líto jak jsem se zachoval, ale překvapilo mě to... Jack mi řekl, že už jste spolu delší dobu a já... Jsem za vás upřímně šťastný," usmál se a já se konečně uvolnil.

"Díky Sammy," promluvil Dean a položil si hlavu na moje rameno. "Taky děkuju... A slibuju, že ti ho budu chránit jak jen budu moct." Sam si sedl na židli naproti nám a Jack se k němu po chvilce přidal. "Však já vím, že bych si pro něj nemohl přát lepšího ochránce."

Ani ve snu by mě nenapadlo, že rodinný hovor se Samem a Jackem o mém vztahu s Deanem by mohl být tak pohodový a vlastně i dost uklidňující.

"Kam vůbec zmizela Stephanie?" zeptal se v průběhu hovoru Dean. Dost mě překvapilo, že ji nazval celým jménem, což nikdy dřív neudělal, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornost.

"Ta sedla do auta a s pláčem odjela domů hned jak jsi se rozběhl za Casem..." A zase mi jí začalo být trochu líto... avšak ne natolik, abych měl tu potřebu se o její stav dále zajímat.

Upil jsem ze svého hrnku a podíval se na Deana. "Zítra za ní zajedu a ukončím to s ní úplně, ano, lásko?" Vážně mi právě řekl "lásko"? Místo odpovědi jsem se usmál a políbil ho na rty, ale ne tak provokativně, aby se Sam s Jackem nemuseli cítit nepříjemně.

Pořád jsem tomu všemu moc nerozuměl... I přestože se mezi lidmi pohybuji už pár let, pořád jsou pro mě asi takovou záhadou jako pro ně stvoření světa, ale vím jistě, že o našem milostném životě vážně nic vědět nemusí...

Cítil jsem jak mě Dean zezadu chytil a jemně objal. Chvíli jsem už začínal panikařit, že přepadnu přes okraj židle, ale on mě držel tak silně, že jsem ani nedostal šanci. Dal mi pusu do vlasů a já nasával jeho dokonalou vůni. Nikdy dřív jsem si nevšiml, že voní jako jablečný koláč a borovice... I když ta borovice bude pravděpodobně z toho, že jsme nějakou tu dobu leželi na zemi v lese. Zavřel jsem spokojeně oči.

"Do háje... já myslel, že tě vaším shipováním budu do konce života štvát a vy spolu místo toho začnete vážně chodit," zasmál se Sam a mě to zahřálo u srdce. Popravdě jsem se za celý svůj život necítil tak dobře jako právě v tuhle chvíli.