Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

12. Co je špatné a co ne?

Děkuji za každou odezvu ❤🥰

Chvíli jsme tam jen seděli s Deanovou rukou kolem mého pasu a mojí hlavou uloženou na jeho rameni. Nemuseli jsme mluvit ani přemýšlet, nemuseli jsme dělat vůbec nic a i přesto ta chvíle byla jednou z nejlepších, jaké jsem kdy zažil.

"Měli bysme se jít zeptat Sama, jestli nemá nějaké nové informaci o tvé andělské šťávě..." přerušil ticho Dean a odendal mi ruku z pasu. Chtěl jsem něco namítnout, ale nemohl jsem ho přece nutit, aby se mnou jen seděl na posteli a zíral do prázdna celý den. Zvedl jsem se a vyrazil chvíli po Deanovi do kuchyně.

"Ahoj Sammy, máš nějak-" "No to si ze mě děláš srandu, že jo?!" vykřikl na Deana Sam, jakmile ho zahlédl ve dveřích. "Steph tě nahání po celém Lebanonu, Jack odletěl někam ven, protože se bál, abys neležel někde ve škarpě mrtvej, Rowena obvolává ostatní čarodějnice, já spolu s Jody a Donnou pročetl snad tisíc policejních hlášení a Castiel se podle Jacka už asi úplně zbl-"

Koukal jsem mu do jeho překvapených očí s co nejprovinilejším výrazem. Tohle všechno šílenství způsobilo moje večerní objetí s Deanem a bylo mi to upřímně líto.

"Promiň Same, tohle je moje vina..." Uhnul jsem pohledem směrem k zemi a až v tu chvíli mi došlo, na co Sam celou dobu tak zíral... Oba dva jsme s Deanem ještě pořád byli napůl vyslečení a to jsem nevěděl, jestli si všiml, že jsme dokonce vyšli ze stejného pokoje.

"Co se to tu děje?" optal se zaskočeně a ustoupil od nás o kousek dál. Nevěděl jsem jestli se z představy nás dvou spolu právě tak moc zhnusil nebo jestli to byl jenom instinkt, ale každopádně to trochu zabolelo.

"Co by se dělo?" začal Dean s pevným hlasem. Sam na nás dva ukázal prstem a já pocítil šílenou úzkost...

Úplně poprvé jsem se styděl za to, že se mi líbí muž. Jako andělovi mi to bylo jedno. Bylo mi jedno, co si o mně lidé, andělé nebo kdokoliv jíný myslí, protože láska je láska. Je jenom jedna a nevybírá si, ale teď jako člověk jsem si najednou přišel jako bych měl nějakou psychickou poruchu nebo tak.

Jen jeden Samův pohled a na mě to všechno rázem padlo. Najednou jsem se Deanovi tolik nedivil, proč vztah se mnou chtěl za každou cenu zatajit... tohle byl ten důvod. Jeho malý bráška, pozorující ho, jako by byl zločinec.

Potom jsem se znovu podíval Samovi do očí a zahlédl v nich dokonce i lítost. Nezvládl jsem to. Otočil jsem se a vyběhl z kuchyně co nejrychleji ven.

"Casi, počkej!" křikli za mnou Sam s Deanem jednohlasně.

V hloubi srdce jsem si byl jistý, že Sam mě chápe... že chápe mě s Deanem, ale jediné, na co jsem v tu chvíli mohl myslet bylo to, že jsem v jeho očích deviantní.

V knihovně jsem si z křesla vzal svůj trench coat a pokračoval po schodech z bunkru ven, když je najednou proti mně otevřela Stephanie s Jackem za zády. Tohle je vážně dokonalé ráno...

"Ty!" vykřikla hned jak mě uviděla a dala mi takovou facku, že jsem málem upadl.

Nejprve jsem se podíval do jejích rozhněvaných a zhnusených očí, potom se ohlédl za Deanem.

Stál pod schody v mém tričku na spaní, koukal na mě se slzami v očích a pootevřenými rty. Neudělal vůbec nic, ale já mu to za zlé nedával. Nemohl jsem, jelikož já byl tím, kdo právě utíkal z boje, ne on.

S rukou na bolavé tváři jsem se opatrně protáhl kolem Stephanie a Jacka, na kterého jsem se raději ani nepodíval a utekl do lesa.

"Castieli, stůj!" zaslechl jsem ještě za sebou Deanův blížící se hlas. Zaběhl jsem do temného lesa a tam zastavil, schovaný za stromem.

"Casi?" Sedl jsem si na zem zády ke stromu, přikryl se trench coatem, jelikož jen v županu bylo vcelku chladno a poslouchal Deana.

"Casi, prosím, vylez." Trochu se ke mně podle hlasu přiblížil. "Hele, fakt tady nechci pobíhat po lese bez kalhot," zasmál a já se díky tomu trochu uklidnil.

"Casi, já vím,  že toho je na tebe poslední dobou moc. Já jsem byl největší idiot na celý podělaný planetě, potom ještě do toho Steph, to jak jsem žárlil na Mandy a taky můžu za to, že už nejsi anděl. Je mi to všechno líto... Úplně všechno. Dovol mi to, prosím, vynahradit, dovol mi to zkusit od začátku..." Seděl jsem tam, přemýšlel a ani nehlesl.

"Casi, chci, abys věděl dvě věci. Jedna z nich je ta, že jsem hroznej ohledně mluvení o pocitech, jasný?" zoufale se zasmál. "A ta druhá je ta, že..." odmlčel se a já se trochu začínal bát toho, co z něj vypadne.

"Prostě... Prostě ti musím říct, že tě taky miluju, Casi." Abych byl upřímný, tohle jsem nečekal. Mým břichem se rázem zatřepotala motýlí křídla a cítil jsem, jak se mi do tváří pomalu valí krev. Začínal jsem vážně uvažovat nad tím, že za ním půjdu.

"Co si pamatuju, tak jsem pro tebe měl vždycky slabost a to už od našeho prvního setkání... Něco na tobě bylo ohromně speciálního, okouzlujícího a já si to až do té chvíle, než jsi to řekl ty, nedokázal přiznat... Vlastně ani potom úplně ne. Našel jsem si narychlo přítelkyni jenom, abych na tebe nemyslel a přitom na tebe od té chvíle myslel ještě o to častěji. Odsuzoval jsem Mandy jenom jelikož jsem na ní žárlil. Donesl jsem ti ty pitomý kytky a dokonce všem nakecal, že mi je pro tebe dala Mandy... Je mi to líto."

Stoupl jsem si s trench coatem smotaným v dlaních a vylezl zpoza stromu. "M-Myslíš to vážně?" promluvil jsem a Dean se za mnou rychlostí blesku otočil.

"Ano, Castieli. Myslím to smrtelně vážně." Vyšel pomalu směrem ke mně a já zas směrem k němu.

Byli jsme od bunkru dost daleko na to, aby nás někdo mohl vidět, ale i tak jsem se musel ohlédnout. "Ne, Casi, nekoukej se tam." Chytil mě za bradu a natočil si ji směrem k sobě.

Na jednu stranu jsem se ho až lekl, jelikož jsem nevěděl, že jsme u sebe byli už tak blízko, ale zároveň jsem měl co dělat ho hned neobejmout.

"Deane, můžu se tě na něco zeptat?" Podíval jsem se mu do očí. "Copak?" "Je... Je špatné být gayem?" Deanův pohled se změnil, jako by mu moje otázka byla líto.

"Ne, proboha Casi, jak tě to vůbec napadlo?" Nic jsem neodpověděl. Nechtěl jsem se mu přiznat s tím, že se vlastně bojím, co si o mně jeho bratr a okolí pomyslí.

"Jestli to je kvůli tomu, že jsme spolu spali v utajení, tak za to se taky omlouvám... Nikdy jsem si nemyslel, že to je špatné. Myslel jsem, že je špatné, abych byl gayem nebo bisexuálem já." Celou dobu jsem ho sledoval a byl jsem si na sto procent jistý, že říká pravdu.

"Až do chvíle než jsem tě poznal jsem si byl jistý, že jsem čistý heterák... A pak se objevíš ty, mojí iluzi mi totálně zničíš a tak moc mi pomotáš hlavu, že mám každý den pocit jako bych se z tebe měl zbláznit." Pousmál se a já ho jemně pohladil po strništi na tváři.

"Nikdy jsem neměl přítele, Deane..." vypadlo ze mě najednou. Dean se přestal smát, chytil mě za ruku, kterou měl na tváři, dal si ji za krk a objal mě. "...Až do dneška," zašeptal mi do ucha a odtáhl se.

"Casi? Smím tě políbit?" optal se nejistě a já překvapením upustil svůj trench coat na zem. Tahle otázka mě vážně zarazila.

"Sakra, nechtěl jsem tě vystrašit, prom-" Ani to nestihl doříct. Hned jak jsem se totiž trošku vzpamatoval, natáhl jsem se k němu na špičky a věnoval mu rychlý polibek.

Dean na mě chvilku nevěřícně zíral s otevřenou pusou a rozšířenými zorničkami, ale pak se taky probral a polibek mi s mnohem větším zapálením oplatil.

"Miluju tě, Castieli... hrozně moc," promluvil do polibku a horkýma rukama mi přejížděl po holých zádech. "Já tebe taky, Deane."