Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

15. Sto černých růží

🖤🖤🖤

Seděl jsem na posteli ve svém pokoji a v ruce svíral malou ampulku s mou andělskou milostí. Dean mi už tak před dvěma hodinami napsal, že je u Stephanie a že to bude chvíli trvat, ale ani si nepřečetl zprávu, co jsem mu o chvíli později poslal já.

Nejednalo se o nic důležitého, jen jsem mu spal, ať na sebe dává pozor, ale čím déle neodepisoval, tím více jsem si v hlavě začínal vymýšlet všemožné události, které se za ty dvě hodiny mohly stát.

Poklepával jsem nervózně nohou ještě o dalších třicet minut později, když mě zachvátila doteď největší vlna paniky. Co když se mu zase něco stalo? Co když ho napadli ti démoni?

Ampuli s jasně zářícím modrým andělstvím jsem nechal na posteli a vyběhl za Samem. Ještě dneska jsem Deana málem nechal umřít, když za těmi démony šel pro mou milost a tentokrát by to bylo opět kvůli mně... To jsem prostě nemohl dovolit.

"Same, nevíš náhodou, kde je tak dlouho Dean?" začal jsem naléhavě. Dean Samovi říkal všechno, takže kdyby ho snad napadlo zase něco vyvádět, Sam by byl jediný, kdo by o tom něco mohl vědět.

Sam odvrátil pohled z monitoru jeho laptopu přímo na mě. "Zkoušel jsi mu volat?" Takže taky nic nevěděl... "Jo, samozřejmě, že zkoušel, ale už víc jak dvě a půl hodiny je nedostupný... Co když mu někdo něco provedl?" Sammy se na mě krátce pousmál a zrakem naznačil směrem k východu z bunkru.

Neváhal jsem a rychlým krokem došel ke dveřím. "Prosím tě, buď v pořádku," vydechl jsem do vzduchu, chytil za kliku a otevřel dveře.

"Překvapení!" Chvíli mi trvalo než si moje oči zvykly na denní světlo a spatřily Deana s Mandy a kyticí černých růží. "No to si ze mě děláte srandu, že jo?" uniklo mi ze rtů štěstím.

Ta kytice byla tak velká, že jsem přes ní skoro vůbec staršího Winchestera ani neviděl a Mandy jí musela ze strany hlídat, aby se nepřevážila a nespadla. "Sakra, Deane!" vykřikl jsem, zakryl si ústa dlaněmi a do očí se mi vehnaly slzy štěstí. Tohle mě vážně dojalo.

"Všiml jsem si jak tě ta jedna černá růže zaujala, tak tady jich máš rovných sto." Přiběhl jsem k mému příteli a pevně ho sevřel v náručí, což málem zapříčinilo pád celé kytice... Ještě, že tam stála Mandy.

"Nazdárek krasavče," usmála se hřejivě a objala mě. "Slyšela jsem nějaký šílenosti o tom, že tě přepadli a zmlátili do bezvědomí... Už je ti dobře?" Její starostlivý tón mě pohladil po duši. Kdyby jen tušila, že Dean byl na tom ještě před pár hodinami podobně... Kéž by to kouzlo tehdy působilo i na bývalé anděly. Stejně jsem nikdy nepochopil proč, když už se tedy stanu člověkem, stejně je má duše odlišná od normálních lidí...? Trochu mě to zamrzelo.

"Jo jo, všechno je v pohodě. Co Ťapka?" vzpomněl jsem si v rychlosti na jejího psa. "Ťapka dobrý, už se naučil zvládat být doma delší dobu sám a teď má teda dokonce i nějaký holčičí objev, ale nevím jestli-" "Hele, vy dva, hodila by se mi tady trocha pomoci s tou kytkou, prosím" přerušil jí Dean a stěží na nás přes růže koukl.

"Jo, jasně, zlato, už běžím!" zasmál jsem se a pomohl mu s růžemi vejít do bunkru. Ani mi nedošlo, že jsem ho nazval tak, tak jsem ho nazval... Asi jsem si na náš vztah zvykal víc a víc.

..............

"Tak co ty a Stephanie?" Chytil jsem Deana za ruku a propletl si s ním pod stolem prsty. "Už je mezi námi konec, ale bylo to..." Odmlčel se. "Prostě rozchod no... ten není nikdy sranda." Sklonil zrak a napil se z hrnku před sebou. "Já rozchod jsem nikdy nezažil," uchechtl jsem se, naklonil se k němu pro polibek a položil si hlavu na jeho rameno. "A taky už ho nikdy ani nezažiješ," pošeptal mi do ucha.