Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

6. Zase to srdce... Au

🖤

Seděla tam v koutu místnosti u většího stolu a zářila jako ta nejjasnější hvězda. Možná to bylo tou jednou žárovkou, která ji osvětlovala. Možná to bylo tím jak z ní vyzařovala pozitivní energie a čistá krása. 

Stephanie byla menší než já a bylo to roztomilé. Vlasy měla hnědé s bronzovým nádechem, byla štíhlá a ten její smích by nakazil snad i mrtvého. Na sobě měla pastelově modrou košili, černé džíny a kolem krku náhrdelník, který jí Dean koupil před pár týdny. Byla tak elegantní. 

"Proboha, Steph..." vydechl Dean úžasem a pozoroval jí s otevřenou pusou... každopádně asi stejně jako Sam, Jack a dokonce i já. "Jsi nádherná." Dal jí pusu na tvář a oba se sladce usmáli. 

"Dee... Nech toho." začervenala se. Dokonce i její hlas byl příjemný. A zdálo se mi to nebo mu právě řekla "Dee"? Proč mu říká Dee? Jméno Dean je přece už tak dost krátké, ne? Chtěl jsem si namlouvat, že je příšerná, ošklivá, protivná a otravná, ale opak byl pravdou. Ona byla pro Deana vážně ta pravá... A mě to štvalo. 

"Tak tohle je můj brácha, Sam." Ukázal na něj, Stephanie si s ním potřásla rukou a do druhé dostala malou dárkovou tašku a růži. "Těší mě, ale tohle vážně nebylo nutné" zase se usmála a Sam jí to oplatil. Bylo mi jasné, že dělá všechno pro to, aby na nás zapůsobila. 

"Tohle je Jack Kline." Ukázal Dean tentokrát na našeho nefilima a Stephanie mu podala ruku, na což Jack zareagoval zběsilým máváním té své. "Ahoj," pozdravila ho maličko vystrašeně, stáhla si ruku zpět k tělu a taky začala mávat... Musela si myslet, že je to blázen.

"Promiňte, měl složité dětství a ještě se úplně nenaučil lidským zvykům," promluvil jsem s úsměvem a při tom zakroutil hlavou. Počkat... Vážně jsem na ní teď promluvil? 

"Takže ty musíš být Castiel, že ano?" Upravila si dárky do levé ruky a podala mi prázdnou. Na pár sekund jsem zamrzl, ale potom jí podání ruky oplatil. "Ano... Castiel." "Dean o tobě mluví skoro pořád. Jack je tvůj synovec, nebo ne?" Dean o mně mluví? A skoro pořád? Moje srdce zajásalo a donutilo mě to se maličko uvolnit. 

"Jo, Jack je takový naše trdlo." Přitáhl jsem si ho k sobě a smál se víc jak normálně. Cítil jsem jak nás Dean pozoroval... Vždycky mě pozoroval. 

Oběd byl fajn. Teda nevím jak jídlo, protože molekuly chutnají tak nějak stejně, ale hovor byl plynulý bez dlouhých trapných mezer a nebo naopak bez hlasitých výměn názorů. Cítil jsem se blbě za to, že jsem Stephanii nedonesl žádný dárek, ale mým úkolem nebylo si jí získat. Mým úkolem bylo s ní přežít a sledovat jak se na sebe s Deanem pořád lepí, šeptají si nějaká přeslazená slova a vypadají u toho tak šťastně. On vypadal tak šťastně... beze mě. 

"Casi, nechceš domů? Vím, že je to pro tebe těžké a mně se mohlo udělat trochu blbě," zašeptal mi do ucha Jack, aby nás nikdo nezaslechl. "Blbě? Jak jako blbě?!" vykřikl jsem trochu hlasitěji než jsem měl v úmyslu a všichni u stolu se na nás podívali. "Pardon... Jacku, pojď se mnou." 

Chytil jsem ho za ruku a odvedl směrem k záchodům. "Jak ti je jako blbě? Zase něco ohledně té andělské milosti? Nebo co se děje?" ptal jsem se se strachem. "Ne, ne, nic takového," usmál se a zakroutil hlavou. "Jen jsem tě od nich chtěl dostat pod výmluvou toho, že mi je špatně." Obrátil jsem oči v sloup. "Tohle mi nedělej." 

Popravdě mi ale spadl obrovský kámen ze srdce, když jsme se mohli vymluvit na Jackovu nevolnost a jet s ním domů. Bylo nám jasné, že Sam ani Dean to nezbaští, ale nevědomost Stephanie v našem oboru nám přišla tentokrát vážně vhod. 

"A tobě vážně nevadí, že odejdeme?" ujišťoval jsem se. Nechtěl jsem, aby kvůli mému bolavému srdíčku Jack trpěl. "Ne, stejně mám doma rozečtenou knihu a Steph můžu vidět kdykoliv." 

Fakt, že jí teď asi budu vídat čím dál tím častěji se mi nezamlouval. Můj vztah s ní byl na jednu stranu tak jednoduchý, ale zároveň komplikovaný... Aspoň z mého pohledu. Věděl jsem, že je úžasná a Dean je s ní šťastný, což bylo hlavní... Jenomže přitom jsem na ní žárlil... hodně. Plus z toho, jak se na ní Dean díval, jak o ní mluvil a jak se s ní líbal a osahával se mi chtělo zvracet. Chyběl mi a to zatraceně moc.

"Proč jste odjeli, Casi?" Přišel za mnou Dean do kuchyně asi hodinu po tom, co jsme se s Jackem vypařili z toho rodinného oběda. "A ani mi nezkoušej namluvit, že bylo Jackovi špatně..." Stál nade mnou s rukama složenýma na prsou a orlím pohledem. 

Ani jsem se na něj nemusel podívat a věděl jsem jak se tváří. "Promiň, Deane... Vlastně jsem chtěl zmizet já a Jack mi jenom pomohl." Stále jsem se koukal na nějakou prasklinku na stole s mozkem někde na dovolené. 

"Proč?" zeptal se Dean. Tentokrát byl tón jeho hlasu mnohem jemnější a poznal jsem, že mě chce pochopit. Co jsem mohl ztratit? "Pořád tě miluju, Deane... pořád. Vím, že s tím ty nic nenaděláš a já se s tím vším za chvíli srovnám, ale teď ještě není ten správný čas." Mluvil jsem tak potichu jak jen to šlo. Nevím jestli to bylo, protože bych se styděl nebo aby to nikdo neslyšel... možná ani on sám. 

"Casi..." Pohladil mě jako malé dítě a sedl si vedle mě. Copak nechápe, že je tohle pro mě těžké? Každý jeho dotek a pohled... Mají to snad lidé jinak? Nebo mi chce ublížit? 

Odsunul jsem se a vymanil zpod jeho ruky. "Tohle mi to vážně neulehčuje!" vyštěkl jsem po něm, vzal ze stolu svůj mobil a vyběhl ven z kuchyně. Ven z bunkru. Ven z jeho mučivé přítomnosti. 

Nasedl jsem do Pimpmobilu, nastartoval a bez rozloučení odjel za jakýmkoliv odreagováním. Já vážně nemohl takhle dál a neměl jsem ponětí proč...