Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

5. Seznamovací oběd?

Venku je teď třeba nejvíc nádherně <3 Snad se máte všichni hezky a kdyby ne, čtení (aspoň mně) vždycky pomůže :D. Konec povídání, jde se na to :D

Oblékl jsem se a vylezl z pokoje ven. Pořád jsem úplně nepobral, co se to tam stalo. Jak jako přítelkyni? Proč mi to neřekl před půl hodinou? Kdy si ji stihl najít a jak to, že jsem si toho nevšiml? A jak dlouho jí má? Miluje jí? A proč jí teda podvádí? Nebo podvádí mě s ní? Myslel jsem, že mi praskne hlava. Jestli jsem měl předtím hodně otázek, tak teď už teda nevím. 

Něco jakoby mě svíralo uvnitř a nedovolovalo normálně jít, natož racionálně myslet. Kupodivu jsem však došel až do kuchyně, kde byli všichni tři zabraní do nějaké zajímavé debaty. Když jsem vešel k nim, podívali se na mě, jako bych je od něčeho vyrušil. 

Sam vypadal šťastně, Jack mi věnoval soucitný pohled a Dean se mi ani nedokázal podívat do očí. "Ahoj, Same," pozdravil jsem mladšího Winchestera a pokusil se o falešný úsměv. Nechtěl jsem, aby Dean věděl jak moc mě to uvnitř bolí. "Tak jak jsi tu přežíval ten měsíc? Nějaký zajímavý lov?" zajímal jsem se. 

"Co já!" smál se Sam a vrazil ramenem do Deana sedícího vedle něj. "Tenhle měl celkem zajímavý lov." A v tu chvíli mi došlo, kdy si stihl najít tu přítelkyni. Píchlo mě u srdce, ale navenek jsem se usmál. 

"Jo? Jaký?" dělal jsem hloupého. "No představ si, že si můj brácha konečně někoho našel!" skoro to vykřikl. Bylo mi líto, že jsem z toho neměl takovou radost jako Sam. Měl bych být rád za Deana, že si konečně našel někoho, kdo s ním zestárne a založí s ním plnohodnotnou rodinu. To by se mnou nikdy neměl... 

"A kdo to je?" Stále jsem se koukal jen na Sama. Věděl jsem, že mě Dean sleduje a já zatím neměl sílu vidět ty jeho zelené oči. "Já jsem jí ještě neviděl, ale básní o ní už tak tři týdny v kuse." 

"Tak... to je super..." zakýval jsem hlavou a podíval se přímo na Deana. "...je super, že jsi mi to řekl, Deane..." Dával jsem si pozor, aby to vyznělo dostatečně ironicky a pak jsem odešel. 

"Počkej, Casi!" křikl Jack a vyběhl za mnou. "Casi, tohle mě moc mrzí." Hned jak to dořekl, přidal ještě objetí. To už jsme byli dost daleko, aby nás ti dva mohli vidět. Jack byl vážně ten nejlepší syn, jakého jsem si kdy jen mohl přát... I když to vlastně nebyl můj syn, ale jen synovec. 

"To je v pohodě, Jacku. Jsem rád, že bude šťastný." To byla sice pravda, avšak jen z poloviny. 

"Mohl bych je od sebe nějak rozdělit. Mohl bych třeba-" "Počkej, počkej... Jacku, já sice Deana miluju a ano... víc než jen jako kamaráda, ale tohle by mu hrozně moc ublížilo a já bych si to akorát tak do smrti vyčítal. Už jsem snad přežil horší věci, nebo ne?" Jack se usmál jako sluníčko a mně to dodalo další energii. "Takhle to prostě má být..." 

Další dny se všechno vrátilo do zajetých kolejí jako když jsme byli s Deanem jen přátelé. Normálně jsme se spolu bavili, lovili a dokonce se i domluvili se Samem a Jackem na setkání s Stephanií - Deanovou perfektní přítelkyní. 

Nezvládal jsem se o ní s Deanem bavit, jelikož někde uvnitř v srdci jsem jí nenáviděl, ale zároveň chápal, že ona za nic nemohla. Vlastně nikdo za nic nemohl. Dean si jí zasloužil a navíc jsme spolu nikdy doopravdy nechodili, tím pádem mě ani nemohl podvést... Ta bolest v hrudníku však vůbec neustávala. 

"Steph? Ahoj, lásko," zaslechl jsem Deana z vedlejší místnosti jak telefonuje. To, jak ji oslovil mě zabolelo. 

Snažil jsem se od něj nějak odmilovat, ale nikdy mi nikdo neporadil jak se to dělá. Stejně tak jako mi nikdo neřekl, co je to láska, co dělá se srdcem a mozkem a proč tak zatraceně moc bolí. 

Chvíli jsem ještě stál za rohem a poslouchal je... I když jsem si namlouval, že jim jen dávám prostor. 

"Takže za půl hodiny? Jo jo, budeme tam. Měj se." Jakmile se rozloučili, vešel jsem do kuchyně. "Jé, ahoj, Casi." Tón jeho hlasu byl tak uklidňující. "Ahoj, Deane. Kde jsou Jack se Samem?" optal jsem se, zatímco jsem prohledávat místnost očima. "Jeli napřed. Jack měl potřebu Steph koupit nějaký dárek na přivítanou." 

Super. Takže teď jsme tady byli sami... A měli jsme spolu jet autem na setkání s jeho přítelkyní... A on zrovna vypadal zatraceně dobře. 

Myslel jsem, že lépe už ten den ani začít nemohl. "Ale... Já jí nic nekoupil." uvědomil jsem si. Nikdy dřív jsem nešel na takový seznamovací oběd. 

"To nevadi, Casi. Steph je hrozně skromná a nepotrpí si na dárky," usmál se. Úžasný... Takže nejenže je krásná, chytrá, mladá, přátelská, hodná a co si pamatuji z Deanova básnění, tak ještě talentovaná... ona je navíc k tomu všemu i skromná. 

Taky jsem vám ještě neřekl, že sice jsme spolu s Deanem normálně mluvili, ale vždycky s námi byl buď Sam nebo Jack, takže to napětí mezi námi se dalo vydržet... Jenomže teď... Teď měl roztomile rozcuchané vlasy, na sobě upnuté černé džíny a šedou mikinu, což u něj bylo extrémně výjimečné a já ho nedokázal přestat pozorovat. Nikdy jsem ho takhle neviděl a hrozně moc mu to slušelo. Zato já naopak zůstal v obyčejném béžovém trench coatu, bílé košili s modrou kravatou a černých kalhotách. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že bych si mohl vzít něco nového, jiného a udělat tak na Dea- ehm... Stephanii dojem, ale potom mi došlo, že ani nic jiného nemám. 

Dojeli jsme k malé restauraci v Lebanonu, před kterou stálo zaparkované Samovo auto. 

Bylo to zvláštní, ale začínal jsem být hodně nervózní. Co když bude vážně tak dokonalá jak říkal Dean? Nebo co když pro něj naopak nebude dost dobrá? 

Z šedého auta před námi vylezli Sam s Jackem. Oba vypadali natěšeně, oba v ruce měli malou tašku a každý jednu růži. Teď jsem se vážně proklínal. 

"D-Deane, fakt bych se měl stavit někam do obchodu pro dárek..." Začal jsem couvat. Možná bych se mohl i zdržet. "Zdržet" se tak na dvě hodiny. 

"Ne ne ne, Casi. Říkal jsem ti, že si na dárky nepotrpí," začal mě strkat zpátky směrem k restauraci. Nechtěl jsem tam jít, fakt hodně moc jsem nechtěl. 

"Ahoj, Casi. Ahoj, Deane," pozdravil nás Jack a Sam kývl hlavou. Byl jsem rád, že tu ti dva byli. "Tak jdem na to?" optal se Dean, otevřel dveře a vešel do restaurace. 

Sakra, tohle nedopadne dobře.