Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

9. Ve vzduchu je nostalgie

Tak konečně jsem zpět s novou kapitolou 😂! Teď mám zase náladu na psaní, takže už brzo bude další 😇. Hrozně moc děkuji za každé přečtení, hvězdičku nebo komentář 💗🙏.

Konec kecaní, jdeme na to 😅...

Ležel jsem na zemi, všude krev a v dáli radostný křik. Snažil jsem se zvednout, ale palčivá bolest mi to znemožňovala. Celé mé bezmocné tělo bylo jak v ohni, bolelo a tlačilo, ale stejně jsem se pokusil dobelhat k mrtvému démonovi v mladé dívčí schránce. S minimem naděje jsem nahmatal kapsy u bundy, jestli v nich náhodou není telefon.

"Prosím, prosím... Buď tam..." říkal jsem si v hlavě.

"Díkybohu..." vydechl jsem úlevou, když jsem ve dlani sevřel malý a dost pomlácený tlačítkový mobil. Na jeden telefonát by to stačit mělo.

Polkl jsem a mým tělem projela zimnice. "Ještě vydž... Musíš vydržet, dělej!" káral jsem se uvnitř, když mi na zem vedle hlavy bezmocně padla ruka i s mobilem, jež vytáčel číslo na sanitku.

Chtěl jsem promluvit... Snažil jsem se ze všech sil, ale místo toho ze mě vycházely jen nesrozumitelné zvuky a mumlání. Potom se mi zatmělo před očima a bylo po všem.

......................

Píp píp píp... Zaslechl jsem pravidelný, vysoký tón. Něco mi to připomínalo, ale chvilku mi nedocházelo co.

"Nemocnice?" pomyslel jsem si a snažil se rozevřít víčka.

Strop byl bílý... až nepříjemně bílý na mé podrážděné oči. Jak jsem se sem dostal?

"Jeee! Konečně jste vzhůru." Přiběhla za mnou postarší zdravotní sestra. Chtěl jsem se usmál, avšak pulzující bolest hlavy mě přinutila se spíš nepříjemně zamračit.

"Jak se cítíte? Chcete vodu? Prášky?"

Tohle je v mojí hlavě, že ano? Jen nějaká pitomá halucinace... Chtěl jsem se zhluboka nadechnout, ale můj pokus byl neúspěšný.

"Ale no tak. Musíte se šetřit..." pokárala mě žena, upravila mi pod hlavou polštář a maličko zvedla horní část postele. "Dokážete mluvit?" optala se. "Ehm... j-já..." vyšel ze mě nepříjemný sípavý a skřípavý zvuk. V krku jsem měl úplně sucho.

"Donesu vám nějaké prášky na bolest, vodu a potom budete spát, ano?" Kývl jsem skoro neznatelně a sestra odešla.

Do háje jak se tohle mohlo stát? Zavřel jsem oči a pokoušel se vzpomenout si na předchozích pár hodin.

Několik desítek rozhněvaných démonů prahnnoucích po mé krvi, moje nepozornost po hovoru s Deanem, andělská čepel, co mi nařízla hrdlo, bolest, má andělská šťáva v obklopení jasně modré záře všude kolem a tadá... z anděla je rázem člověk. Potom už jim nedělalo sebemenší problém mě umlátit do bezvědomí.

Hned jak do pokoje dorazila sestřička, hodil jsem do sebe hrstku medikamentů a zapil je sklenicí vody. Pocit chladivé kapaliny, jak mi zaplavuje krk byl právě jednou z věcí, pro které bych byl ochotný zabít. Ani jsem se nenadál a opět se mě zmocnil spánek.

..................

Ocitl jsem se opřený o Impalu na nějakém poli. Slunce už bylo v nedohlednu, ale pořád se mi dařilo vnímat okolí.