Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

3. Tak co vlastně chceš, Deane?

Nebudu to okecávat XD... Prostě pěkné čtení ❤

Dojeli jsme na místo, kde měl být Jackův upír. 

Všichni věděli, že jsem byl prostě mnohem horší lovec než jsou Sam s Deanem, takže mě Jackova žádost o pomoc fakt mile překvapila. 

Pořád si pamatuju na můj první případ a myšlenka na něj mě donutila se zasmát. V tu dobu se to mezi mnou a Deanem zdálo tak jednoduché. Tadá...a ze smíchu byla rázem melancholie. 

"Proč jsi vůbec chtěl jet se mnou a ne se Samem a s... prostě s těma dvěma?" Nechtěl jsem znovu vyslovit jeho jméno. Při té vzpomínce na můj první lov se mi totiž zároveň vybavil i jeho výraz, když mě tam nechal ležet v posteli jako použitý ručník. Řeknu to rovnou. V ten moment se stal prvním člověkem, jaký mi kdy zlomil srdce. Chyběla mi jeho přítomnost a naše společné noci, které jsme si pro sebe ukradli. 

V tu chvíli mi došlo, že jsem se před pěti dny vlastně ani nedozvěděl, proč Dean zase nemohl spát. Možná to bylo jenom protože chtěl sex a nechtěl, aby to bylo tak okaté. Kdyby jen tušil, že já idiot bych za ním do pár minut přijel klidně hned teď. Stačilo by jenom, aby zavolal a omluvil se... Tak moc mě vlastnil, že mě samotného to až děsilo. 

"Chtěl jsem jet s tebou a ne s nimi, protože tobě rozumím víc. A navíc ty jediný jsi ve mě vždycky věřil." Usmál jsem se a rozcuchal mu vlasy. Pravda byla, že se Samem a s NÍM trávil většinu času, teď byla řada na třetím tátovi. 

Lov vlastně nebyl tak těžký ani na mě a i Jack usoudil, že by to nejspíš zvládl sám. Byli jsme spolu už celý týden, i přestože upírova hlava padla někdy druhým dnem. Měl jsem za to, že Jack si chtěl prostě jen užít výlet a já se snažil dát Deanovi nějaký ten čas beze mě. 

Každý den mi hlavou prolétla myšlenka na to, že bych mu možná měl zavolat, ale já nebyl tím, kdo odešel. Mohl něco říct. Mohlo to být třeba i to, že on mě nemiluje... ale jen tak odejít? Ne, já se mu vnucovat nebudu. 

Připadal jsem si jak ta největší trapná a v lásce zrazená puberťačka, ale zároveň se někde uvnitř mě probouzel ten vůdce posádky v nebi a nejraději bych mu za to jednu vrazil. Čím delší dobu jsem trávil s lidmi, tím více mi docházelo jak na nic život jim můj otec připravil. 

Během měsíce mimo bunkr a všeho toho lovení se vlastně celá ta situace hodně uklidnila. Sam jednou za čtyři dny kontroloval Jacka a Dean občas zavolal taky, ale prý měl moc práce. Vážně se všechno zdálo v pořádku, dokud... "Ahoj, Jacku!" uslyšel jsem za zády až příliš známý hlas. 

Jack se na Deana podíval a široce se usmál. "Ahoj," oplatil mu pozdrav a zamával při tom rukou. Cítil jsem Deanovu přítomnost. Cítil jsem jak se mi pohled jeho zelených očí zabodává do zad. "Ahoj, Casi." Proč bych ho dokázal poslouchat celá staletí? Otočil jsem se od stolu, čelem k Deanovi a podíval se mu přímo do očí zatímco jsem oplatil pozdrav. 

Pozoroval mě se zmatením v očích, avšak já se jen vítězně usmál a otočil se zpět na Jacka. Byl jsem na sebe hrdý, jak jsem celou situaci zvládal a ještě v ní vyhrával. Když nějakou dobu nic neřekl, navýšilo se mi sebevědomí ještě o něco víc. Pořád jsem byl já tím, co má nadvládu nad ním. 

Koukal jsem do nedotknutého jídla před námi a mezitím si Dean sedl vedle mě. Podíval jsem se na něj. "Co ty tady vůbec děláš? My se s Jackem o sebe dokážeme postarat," optal jsem se, ale on neodpovídal. "A kde máš ksakru Sama? Vždycky jezdíte spolu." Zase žádná odpověď. "Halo! Země volá Dea-" Než jsem to stihl doříct, chytil mě za límec košile a stáhl si mě k sobě do polibku. 

V tu chvíli jsem byl snad nejpřekvapenější bytost na světě. Právě jsem se líbal s Deanem Winchesterem v restauraci plné lidí a naproti nám seděl Jack s těma nejvykulenějšíma očima. Hned jak jsem si uvědomil, co se tu děje, odstrčil jsem ho. 

"C-co to děláš?" řekl jsem možná až moc nahlas. Nikdy jsme se nelíbali jindy než při sexu... až tedy na ten úplně první opilý polibek. Domluvili jsme se, že o tom, co se mezi námi děje se za žádnou cenu nesmí nikdo dozvědět. Už jen pro naše vlastní bezpečí a bezpečí naší rodiny. 

"P-promiň..." zašeptal Dean se skloněnou hlavou. Jack nic neříkal, z čehož jsem usoudil, že asi zpracovává, co právě viděl.

"Co kdybychom už jeli domů?" prolomil jsem po chvíli ticho a oba dva tiše souhlasili. 

Tohle se nemělo stát. Po většinu cesty bylo ticho. Dean jel dokonce sám v Impale a několik kilometrů před námi, takže jsem se nemusel bát, že by měl po cestě nějaký další šílený nápad. 

Přišlo mi, že já i Jack jsme vždycky chtěli něco říct, ale jak k tomu mělo dojít, rozmysleli jsme si to. Aspoň tak to bylo u mě. Nevěděl jsem, jak něco takového vysvětlit dětskému nefilimovi v těle teenagera, tak jsem raději mlčel.

Celý měsíc jsem se snažil na Deana nemyslet a přiznat si fakt, že mě prostě nemiluje... No a jakmile se s tím srovnám, tak bum... Přijede, políbí mě a já jsem na tom hůř než před tím měsícem. 

Zastavil jsem u bunkru, hned vedle Deanovy Impaly, když jsem si najednou všiml siluety za volantem. I Jack se tam koukal. 

"Půjdu napřed," usmál se upřímně. Někdy prostě nedokážu uvěřit tomu, že tohle je syn Lucifera. Nepodobá se mu ani v hloubi duše. Usmál jsem se mu naproti. 

Když vystupoval z auta, ještě tiše poznamenal: "Nikomu to neřeknu."