Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

1. Neodcházej... prosím

Dobře... jen na začátek 😇 Je to trošičku smutty (aspoň ty určité části), ale ne moc, takže asi tak 😈. A zároveň je to moje úplně první fanfikce na kapitoly, takže to berte s rezervou, prosím. Celou fanfikci bych chtěla věnovat  Dandě ❤ (ona ví 😅). Děkuji ti za podporu při psaní a celém tom šílenství okolo SPN . luv u

 Pěkné čtení ❤

Byl to jeden z večerů, když za mnou přišel Dean do kuchyně a pozval mě k sobě na filmový maraton. Nemohl spát... Už zase. Každopádně jsem takové večery miloval. Bavilo mě pozorovat Deana jak v leže, zachumlaný pod peřinou nadšeně hledí na obrazovku stejným způsobem jako malé dítě na první sněhové vločky tančící za oknem. 

Nikdy jsem filmům moc pozornost nevěnoval... a když to Dean náhodou postřehl, hned mi to pěkně vyčetl...

No... těch pět filmů, co jsme sledovali pořád dokola by se mi už stejně nějak zavrtaly do hlavy, i kdybych nechtěl.

"Deane?" zeptal jsem se, když skončil jeden z westernů a on na mě nadšeně pohlédl. "Proč je to tentokrát?" optal jsem ze ztrápeně.

Ihned věděl o co mi jde. Jeho výraz pětiletého kluka se během sekundy změnil zase na typického Winchestera. Strach, bolest, nenávist, zlost, jeho jemná nevinnost. To všechno jsem z něj dokázal vyčíst. 

To mi ale ani zdaleka nestačilo. "No tak... Deane, prosím, řekni mi to. Proč zase nemůžeš spát?" Otočil se na mě ještě víc, vyhrabal se zpod peřiny a sedl si ke mně čelem. "Možná je dneska jeden z těch dní, kdy bude výřečný," zajásal jsem si v hlavě.

"Proč se pořád snažíš? Sam s Jackem už to pomalu vzdávají, ale ty ne. Ty mě musíš popichovat za každou cenu, co?" Zasekl jsem se. Víc bych ocenil milou výřečnost než tohle. V tónu jeho hlasu byla výrazná hořkost. Co jsem udělal špatně?

Jeho naštvané nálady by se ale dalo i nějak využít. Začal jsem ho nenápadně provokovat. "Jasný, že musím, když nejsi schopnej to ani říct normálně. Normálně jako každej jinej člověk a ne se chovat jako mimino, kterýmu se Samem musíme pomáhat s jeho prvními krůčky. Nemůžeš se prostě někdy rovnou rozběhnout?" Můj hluboký motivační proslov zněl v hlavě tak tisíckrát lépe než teď. Kdyby to nevypadalo divně, chytil bych se za hlavu a zakopal do země.

Dean na mě nechápavě koukal s pootevřenou pusou a pozvedlým obočím... Jo, tenhle výraz v mé přítomnosti dělá poslední dobou docela často a mně se sakra líbí. Líbí se mi jak je ze mě mimo... jak se mi potom ztrácí v očích a já v těch jeho. Sice to bylo vyvolané z jiného důvodu, nežli jaký bych si přál, ale lepší něco než nic.

"Však ty to chápeš, tak ze sebe nedělej ještě většího hlupáka než jakým jsi teď," zachoval jsem si klidnou tvář.

Dean se zasmál a díky tomu spolu s jemnou hudbou z titulků na konci filmu, který jsme před chvílí dokoukali neskutečně uvolnil náladu probíhajícího rozhovoru.

Ach bože, ten jeho úsměv... Měl jsem chuť ho ochutnat... Ne, chtěl jsem víc. Chtěl jsem si ho vzít. Vzít si ho hned tady a teď, stejně jako před týdnem v noci na kuchyňské lince, když Sam s Jackem usnuli. Vzít si ho tak jako před dvěma dny v téhle posteli. Tak jako tehdy v Impale na zadních sedačkách. 

Hladově mi pohlédl na rty a mlsně se olízl. Musel mě přistihnout jak já pozoruji ty jeho. Nevěděl jsem jestli je to dobře nebo špatně, jelikož můj plán byl ho rozpovídat, takhle všechno čím dal tím víc směřovalo... víme k čemu.

Dlouho nikdo nic neřekl a v tu chvíli jsem už stoprocentně věděl, že můj původní plán totálně ztroskotal. 

Tentokrát to byl on, kdo to nezvládl. Jeho ruka mi doputovala do vlasů, přitáhl si mě k sobě a hrubě mě políbil. Chvilku se mi v hlavě vytvořila myšlenka na to, že bych ho možná měl odstrčit, jenže jakmile zapojil jazyk, bylo všechno v háji. Pak už to netrvalo dlouho a všechno naše oblečení (kromě boxerek) se válelo všude možně po pokoji. 

Takhle to mezi námi bylo už přibližně půl roku, možná o něco málo déle. Nezávazně, žádné city, jen sex a nic víc... Nic víc.

"Bože, Casi," vydechl mé jméno zatímco jsem mu líbal krk. Věděl jsem, že mě za tohle bude zítra nenávidět... každopádně já sám sebe taky až se za pár minut vypaří do sprchy a nechá mě tu ležet samotného. Něco mi však říkalo, že si ho musím označit. Musí zítra stát v koupelně před zrcadlem a vědět, že já jsem ten, komu patří. Možná jsem si i trochu přál, aby si značky všiml třeba Sam nebo Jack a pak se na to Deana zeptali a třeba by jim to pak i řekl a třeba... 

Z myšlenek mě vytáhl naběhnutý rozkrok, když mi přes látku boxerek přejel dlaní. Ztuhl jsem. Věděl jsem, že tohle chci, ale zároveň nechci. Namlouval jsem si, že mi to takhle stačí, že náš vztah mi takto i vcelku vyhovuje, jenomže jsem věděl, že to není pravda ani zdaleka. Nechtěl jsem jen jeho tělo, přál jsem si mít i jeho duši a srdce.

Dean se natáhl k nočnímu stolku, vytáhl z něj malý balíček a rychle ho roztrhl. Ani jsem si mezi tím vším nevšiml, že nám oběma stihl stáhnout už i boxerky.

Každou sekundou se mé racionální myšlení naprosto vytrácelo. Najednou mi bylo jedno, že toho zase budu za chvíli litovat, nenávidět se a že mé sny na naší budoucnost jsou jen hloupá nesplnitelná iluze. Byl mi ukradený i fakt, že mě Dean bere jen jako kamaráda s benefity, protože... proboha nikdy jsem nechtěl nic víc jako jeho právě teď a tady. 

Několikrát mi ještě přejel přes mužství a pak nasadil kondom. Lehl si na záda a já si ho rychle za kolena přitáhl blíž ke mně.

"Whoa, Casi... Mírni trochu," zasmál se a upravil mi pocuchané vlasy. Byl jsem nahoře a on dole. Cítil jsem nad ním jasnou moc a převahu, ale zároveň jsem věděl, jak snadno mě může kompletně zničit. Přejel jsem mu konečky prstů po hrudníku a břiše. 

Byl tak úžasný. Jen možnost se ho takhle dotknout mi dávala pocit jako bych byl něco víc než jen andělský vyvrhel.

"Copak?" usmál se a já se ztratil ještě víc. Hrubě jsem mu chytil obě ruce, dal mu je nad hlavu a levačkou je přimáčkl do měkké matrace, aby s nimi nemohl hnout. 

Koukal se na mě s překvapením a chtíčem v očích. Napoprvé jsem přirazil hodně pomalu. Snažil jsem to udržet, ale i tak mi z úst vyšel tichý vzdech a musel jsem přivřít oči. Tohle byl tak zatraceně perfektní pocit.

"Proboha... Casi..." hlesl a pokusil se hnout rukama, které jsem mu držel. "Ne-" řekl jsem krátce a s vážností mu pohlédl do potemnělé zelené v jeho očích. 

Po chvilce, co si ještě zvykal na tempo, jsem zrychlil a konečně mu pustil ruce.

Někdy bych si přál, aby mě tehdy z opilosti nikdy nepolíbil a já mu to jak idiot neoplatil. Všechno by bylo mnohem snazší.

Díval se přímo na mě a v očích mu jiskřily plamínky. Věděl jsem, že už dlouho nevydržím a on byl taky hodně blízko. 

"Dea-ne," zaklonil jsem hlavu ke stropu a zavřel oči. S dalším přiražením a vyslovením jeho jména jsem byl v koncích.

Vzal jsem si Deana do pusy a sledoval jak se pomalu ztrácí ve svých smyslech. Do háje... Nenáviděl jsem, že mě nějaký přitroublý člověk dokázal takhle moc rozhodit... Když nad tím teď tak přemýšlím, nevím kdo má vlastně nad kým moc. 

Leželi jsme vedle sebe přibližně deset minut a vstřebávali naší další nezávaznou chvíli. A v tu chvilku to opět začalo... vyčítání. Co jsem to zase udělal?!

Podíval jsem se na něj a jeho dokonalé rysy v obličeji. Bylo mi jasné, že cítí jak ho pozoruju, ale bylo mi to upřímně jedno. Už už jsem doufal, že se třeba něco změní, on mi oplatí pohled a zůstane se mnou, jenže pak jsem viděl jak se začínal zvedat z postele... Rázem byla všechna naděje v háji. 

Nemohl jsem jinak, prostě jsem to musel konečně říct a zastavit ho. Byl jsem rozhodnutý, že tentokrát ho prostě odejít nenechám. Zhluboka jsem se nadechl a...

"Miluju tě." Počkat... vážně jsem to řekl nebo se mi to jen zdálo? No... z jeho výrazu jsem usoudil, že to slyšet musel. 

V tváři se mu odehrávalo tolik emocí, ale tak moc se přes sebe překrývaly, že, tipuju, on ani já jsme nevěděli, která převládá.

Teda aspoň do té chvíle než ze mě odvrátil zrak jako bych byl nezajímavá figurka v obchodě a odešel do koupelny...

Možná jsem nebyl až tak přesvědčený, že ho nenechám odejít...