Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

Epilog - Ano?

Už to bylo něco málo přes dva roky, co jsme s Deanem byli oficiálně spolu a bylo to... Bylo to to nejlepší, co vůbec lovec za svůj život může mít. Jasně, byly tu všechny ty problémy... Můj otec a zbytek pokrevní rodiny byli kreténi, monstra nevymizela, Mandy si stihla dokonce projít posednutím démonem a Sam za tu dobu už i jednou umřel, když jí zachraňoval... (samozřejmě už je Mandy zase Mandy a Sam zpátky mezi živými), ale je jen otázkou času, kdy se něco semele. Nic z toho však neznamenalo, že bychom se měli budoucnosti bát a nevyjít jí vstříc.

Dokonce i Ťapka byl šťastný, jelikož jsme mu opatřili psí společnici (taky křížence), přestože se to Deanovi zprvu moc nezdálo. Nakonec jsme se se Samem shodli, že by bylo hezké fenku pojmenovat Mary na počest jejich mámy.

"Oběd!" křikl jsem směrem k naší nově zařízené ložnici. Dean tam už skoro od rána něco vytvářel a zakázal mi tam za každou cenu chodit.

Za ty roky, co jsem byl člověkem se pomalu odkrývaly mé nové lidské dovednosti, mezi které patřilo především skvělé vaření, což znamenalo, že si mě Dean i zbytek rodiny oblíbili o to víc. Hrozně moc mě to těšilo... takhle se zařadit mezi lidi a nebýt furt ten "divný", co nikdy nic nepochopí.

"Už jsem tady, zlato, nandavej." Políbil mě a sedl si vedle Jacka, který měl teď  už pár měsíců vlasy přebarvené na černo... připadalo mu to cool.

Sam s Mandy seděli sami u přistaveného stolku, kde už byla nachystaná dětská stolička pro jejich příchozí ratolest (sice si nenechali říct pohlaví, ale mám takové tušení, že to bude holčička) a navíc už jsme se všichni k jednomu stolu prostě nevešli.

"Tata!" Otočil jsem se směrem k chodbě, kde mezi dveřmi stál náš syn s napřaženými ručičkami... Tedy aspoň já s Deanem jsme ho jako našeho syna brali. Byly mu čtyři roky, ale našli jsme ho spolu před dvěma lety při lovu v Toledu v Ohiu, kdy jeho rodiče zabil upír a chybělo jen málo a přišli bychom i o něj. Když jsme zjistili, že žádné další známé příbuzné nemá, podepsali jsme pár smluv, podkladů a poslechli si snad milion řečí i rad a "rázem" byl náš.

Jeho biologičtí rodiče mu dali jméno Warlock, ale Dean mu stejně neřekl jinak než "Loki"... hrozně si posledních dobou zamiloval Marvel komiksy. Já naopak jméno Warlock miloval... Jako by už od narození bylo určeno, že má být náš. Náš malý čaroděj s černou magií... Černokněžník.

"Tak pojď, Loki." Dean ze země zvedl chlapce, posadil ho na jím vyrobenou židli, speciálně pro Warlocka, popřáli jsme si navzájem dobrou chuť a začali jíst.

Dean byl úžasný táta a perfektní přítel, nejlepší jakého jsme si kdy mohli přát. S naším synem trávil času, kolik jen mohl, ale pořád tu byly všechny ty hrozby, které Warlockovi náš styl života a rodinný business přinášel, takže na lov samosebou zůstával doma.

Občas nás do bunkru přijela navštívit dokonce i Anael, která jako jediná z mé zbylé andělské rodiny aspoň trošku pochopila lásku. Vlastně se dost sblížila s Mandy, i když Mandy si pořád ještě úplně neuvědomovala to, že je Anael opravdový anděl, stejně jako já býval kdysi.

Na obyčejnou civilistku, pro kterou byla monstra jen součástí hororů a strašidelných knížek se však Samova snoubenka zapojila do lovení až neuvěřitelně rychle.

"Lásko, až dojíte, potřebuju s tebou něco probrat v ložnici." Nahl se ke mně Dean, pošeptal mi to do ucha, jemně mě políbil na tvář a začal pomalu sklízet nádobí ze stolu. "Miluju tě," připomněl jsem mu s úsměvem, přejel mu dlaní po paži, vzal do ruky lžíci a udělal "letadélko" s kouskem masa do Warlockovy pusy. Sice už uměl jíst sám, ale s dojídaním měl maličko problémy.