Proč láska bolí, Deane? (Destiel)

7. Pořád ten zákon schválnosti...

Moje cestování skončilo po dvou týdnech na benzínové pumpě. Nikomu jsem se neozval, zvonění mobilu ignoroval a popravdě ten mobil dokonce i ztratil. Cítil jsem se tak volný a konečně si mohl dělat cokoliv se mi jenom zachtělo... Tedy vzhledem k možnostem.

"Casi?" zaslechl jsem na druhém konci místnosti nejistě vyslovené mé jméno. Byla to ta servírka, co po mně podle Sama, Deana, Mary a toho lovce, na jehož jméno si nemohu vzpomenout vyjela... Jak se jmenovala? Mandy? Jo, určitě to byla Mandy. Dean se s ní ještě snažil flirtovat a ptal se jestli je to přezdívka pro Amandu.

Měla krásné lesklé černé vlasy, které jí za těch pár let o něco víc zhoustly, v nich měla sponku ve tvaru mašle a na sobě bílé šaty s malými modrými motýlky. Na jednu stranu vypadala jako přerostlé dítě, ale po tom všem, co se mi za posledních pár měsíců stalo, byla velice příjemnou a roztomilou změnou.

"Proboha, málem bych vás nepoznal. Jak je to dlouho, co jsme se my dva neviděli?" usmál jsem se, když už byla skoro u mě a podal jí ruku, kterou okamžitě a s radostí přijala.

"Takže... neviděli jsme se asi tři roky, okamžitě mi začni tykat, Casi a jmenuju se-" "Mandy," přerušil jsem jí a ona sklonila zrak. "Jo, jmenuju se Mandy. Jak si to sakra pamatuješ?" "A jak si ty pamatuješ to moje jméno, hmm?" Byla tak pozitivní, dětinská, střelená a energická, že mě to nenechalo se nesmát.

Zjistil jsem, že práci servírky už dávno nedělá, protože jí tam jednou napadl nějaký opilec a hodně jí zmlátil, tak se s tím rozhodla seknout. Teď je to zdravotní sestra v Lebanonu. Ano, v TOM Lebanonu... Jako by tam nakonec vedly všechny moje cesty.

Sem jela Mandy jen na návštěvu za bratrem a protože jí vlak jel až za pár hodin a navíc o pět kilometrů dál, rozhodl jsem se jí domů vzít autem. Po cestě jsme si hodně povídali a já jen litoval toho, že jsem se s ní víc neseznámil už před těmi třemi lety.

Byla vtipná, hrozně chytrá a zároveň sama sebou. Nebála se toho, co si o ní lidé budou říkat, myslet nebo tak. Prostě se jí něco líbilo, tak to nosila. Něco se jí nelíbilo, tak to jednoduše řekla.

"Co kdybychom ještě zašli na večeři? Je docela pozdě a já doma nemám žádné jídlo, že bych tě pozvala k sobě." "Vážně mě chceš pozvat na večeři?" pousmál jsem se a podíval na ní. "Žijeme snad v jednadvacátém století, ne? Holka už může pozvat kluka na večeři..." zakroutila hlavou a protočila očima. "Prostě půjdeme."

A taky, že jsme šli. Šli jsme do Mandy oblíbené restaurace... přesně té restaurace, kde probíhal náš seznamovací oběd se Stephanií.

"Děje se něco?" zeptala se, když už jsme dávno dojeli na místo a já jen zíral před sebe do prázdna. "Ne ne, všechno v pohodě." Vylezl jsem ven z auta a nabídl mé milé společnici rámě.

Sedli jsme si ke stolu pro dva, objednali si ze začátku skleničku vína pro ni, vodu pro mě a bavili se o všem možném.

Díky ní jsem aspoň na chvíli dokázal zapomenout na ten Deanův nejzelenější pohled. Ten pohled, který právě teď vešel dovnitř a ještě k tomu nebyl sám. Tohle musí být zlý sen... musí. Seděl jsem tam, koukal před sebe na ty dva jako by mě právě někdo bodl a nic nevnímal. Ani jeden si mě zatím nevšiml a nebýt Mandy, už jsem byl dávno v tahu.

"Kam to koukáš?" ohlédla se na to místo a všimla si Deana. "Není to ten chlap, co s tebou tehdy u nás byl na večeři"? Pořád se na ně dívala... a já taky. Jak mě zase dokázal učarovat jen samotnou existencí? Tak dlouho jsme tam oba s Mandy koukali až si nás prvně všimla Stephanie a hned po ní Dean.

"Sakra..." sklonil jsem zrak a zaujatě pozoroval skleničku vody přede mnou. "Co se děje, Casi? Udělali jste si něco?" strachovala se a chytila mě za ruku, kterou jsem měl položenou na stole. "Jsem tady s tebou, můžeš mi to říct."

Podíval jsem se na ní, stoupl si, zatímco jsem jí furt držel za ruku a když stála i ona, periferně jsem si všiml jak na nás Dean kouká. Chtěl jsem, aby to viděl. Chtěl jsem, aby viděl, jak jí držím za čelist a líbám, přičemž ona mě výská ve vlasech a tiskne si mě k sobě tak těsně, jako to on dělával ještě o několik týdnů dřív.

"Castieli." zaslechl jsem najednou za zády Deanův hluboký hlas. Oba nás to s Mandy tak vyděsilo, že jsme od sebe skoro odskočili.

"Co to děláš, do háje?!" vystartoval jsem podrážděně. "Pojď se mnou, hned," přikázal mi a doslova mě odtáhl za ruku do uličky k záchodům.

"Kde jsi byl? A kdo je ta holka?" Začal s otázkami. Měl jsem sto chutí ho tam nechat s hlavou k prasknutí, jako to on udělal mě, ale nedokázal jsem to.

"Byl jsem se projet a tamto je Mandy. Už jste se jednou viděli." Zdálo se, že to mu ale ani zdaleka jako odpověď nestačila.

"Proč jsi se nám ani jedinkrát neozval? Báli jsme se o tebe a Jack se mnou kvůli tomu přestal komunikovat."

"Neměl jsem na to náladu a za Jacka si můžeš sám," odvětil jsem a koukal se někam za něj. Jo... byla pravda, že jsem Samovy, Deanovy a dokonce i Jackovy modlitby naprosto ignoroval. Pro mě v tu dobu bylo nejdůležitější, že byli v pořádku. Jinak se beze mě obejdou.

"Jo tak ty jsi neměl-?" obrátil Dean oči v sloup. "A co máš s tou holkou?" Musel jsem se pousmát. To žárlí nebo co?

"Jmenuje se Mandy a ty jsi nám totálně zkazil první pusu." Potom mi došlo, že mě stále ještě drží za zápěstí.

"Jsem rád, že jsi zpátky." Objal mě a já se zase na chvíli cítil naprosto v klidu a bezpečí... Dokud Dean znovu nepromluvil a všechno nepomotal.

"Jo a s tou Mandy nic mít nebudeš," přikázal mi zašeptáním mi do ucha, odtáhl se a šel zpátky ke Stephanii jako by se nic nestalo.

Co mělo tohle krucinál zase znamenat? Opřel jsem se zády o stěnu a sjel po ní dolů až na zem. Co jsi mi to jen udělal se životem, Deane Winchestere?