Deník Z

1. část

Nebudu tady začínat stylem: můj milý deníčku, na to jsem dost starej, ale normálně se jenom představím.

Jmenuju se Paul a jsem obyčejnej osmnactiletej teeneger, teda byl jsem než šel svět do sraček. Pokud si ovšem nemyslíte, že byl ve sračkách už předtim, ale o tom tu mluvit nebudu.

Takže všechno to začalo jednoho sychravýho podzimního odpoledne, když jsem se vracel domů ze školy. Jel jsem zrovna vlakem a jako vždycky jsem poslouchal písničky, ale ten den mě to už nějak nebavilo a tak jsem sluchatka uklidil a jen tak seděl a koukal se z okna.

Nevydrželo mi to dlouho, protože moji pozornost upoutal nějakej chlapek co furt jen kašlal a vypadal dost divně.

Zrovna telefonoval a vite jak se říká, že by jste neměli poslouchat cizí rozhovory, no tak přesně tím jsem se neřídil.

Slyšel jsem ho jak vykládal někomu o tom, že už jede z nemocnice domů, že ho ta rána svědí a že má horečku a dál už jsem ho zase neposlouchal a misto toho jsem pozoroval jednu pěknou holku přibližně v mým věku.

Zrovna když se vlak blížil do stanice jednoho většího města, dostal jsem hlad.

Vytahl jsem svoji peněženku a zjistil jsem, že mi ješte nějaký kapesný zbylo, což bylo na mě dost obdivuhodný protože byl pátek a často jsem všechno utratil už ve středu.

Vystoupil jsem a rozmýšlel se na co mám vlastně chuť.

Vyhrála to pizza a tak jsem vyrazil k jedný pizzerce, kde jsem si dával pizzu vždycky.

Nebylo to nějaký nóbl město a proto mě nepřekvapili zvracející bezdomovci nebo pravděpodobně nějací štamgasti, kterým se zdála cesta domu moc dlouha na to aby ji ušli bez zastávky na lavičce.

Jediné co mě ten den překvapilo, byl větši výskyt projíždějících policejnich aut.
Přišel jsem do pizzerie a objednal si jako vždycky pizzu se slaninou a chilly, řekl jsem si že nikam nespěchám a tak jsem si ji snědl vklidu uvnitř.

Když jsem pizzu snědl, popadl jsem svůj batoh a vydal jsem se zpět na nádraží.

Když jsem došel až k hlavni silnici přes kterou jsem musel přejít, stála na chodniku sanitka a policajti.

Dva sanitaci se tam bavili s policajtem a u toho pomalu nakládali takový to pojízdný lehátko s tělem, přes který byla přehozena černá plachta.

Řikal jsem si, že je to poprve co vidim mrtvolu, v tu dobu jsem ješte nevěděl, že to bude moje denní kafe.

Pokračoval jsem v cestě zpátky na nádraží, nastoupil jsem do vlaku a s plným žaludkem jsem pokračoval domů.