Deník Z

Část 7. Očekávané shledání

Nastalo další ráno, sluneční paprsky pronikaly skrze okénko automobilu a pomalu mě nutily otevřít oči. Stále jsem ležel tak jak jsem usnul a to se stále podřimující Holly s hlavou na mé hrudi.

Posledních pár dní toho prožila hodně, a kdo ví, jak se jí celou dobu spalo, a proto jsem jí nechtěl budit, když vypadala tak spokojeně.

Pomalu jsem otevřel dveře, podepřel jí a velmi opatrně jsem vylezl z auta. Natáhl jsem se ještě po mačetě a opět jsem velice pomalu zavřel dveře.

Protáhl jsem se a rozhlídl jsem se po okolí. Všechno mi najednou přišlo jiné, už ne tak hrozné, teda ne že by mi tahle apokalypsa přišla hrozná. Vždycky jsem chtěl být součástí těch filmů, seriálu a knih se zombie.

Z jednoho směru se ke mně šoural jeden mrtvý, který právě vyšel z lesa. Pravděpodobně si mě všiml, když jsem se protahoval a upoutalo to jeho pozornost. Byl ode mě asi 60 metrů a tak jsem se rozhodl jít mu naproti, abych to měl co nejdřív z krku. Byl ode mě tak deset metrů, když se z lesa odkud vylezl, vynořil další a za ním další a další.

Stihlo se jich vynořit asi sedm, bylo jich moc na to, abych se jich zbavil. Rozběhl jsem se zpět k autu, a sedl jsem si na místo řidiče. Tím jak jsem bouchl dveřmi se Holly probudila.

,,Co-co se děje Paule." polekaně se mě zeptala

,,Stádo, horda, prostě skupina mrtvejch, musíme zmizet." odpověděl jsem ji, zatímco moje ruka šmátrala v kastlíku snažíc se najít klíče od auta.

BINGO! Našel jsem, co jsem hledal, strčil jsem je do zapalování, auto nastartovalo, zařadil jsem zpátečku, otočil jsem se a rozjel jsem se pryč od mrtvých.

,,Dobré ráno" řekl jsem Holly, která se právě přesouvala ze zadních sedadel na místo spolujezdce.

,,Dobré" pronesla rozespale a stále možná trochu rozrušeně. Bylo mi jí líto, možná se měla možnost po několika dnech konečně bezpečně prospat a nakonec jí zase probudil strach o vlastní život.

,,Neboj, najdeme bezpečné místo." pronesl jsem a usmál se tak aby si toho všimla. Neodpověděla, jen mi opětovala úsměv, položila si hlavu na mé rameno a dala svou ruku na mou, kterou jsem měl položenou na řadící páce.

Chvíli jsme jeli, když jsem začal poznávat místa okolo. Blížili jsme se k Peterovi , vypadalo to tu stejně jako všude jinde, havarovaná auta, u domů pootevírané dveře, po silnici lidské zbytky a sem tam nějaký mrtvý.

Zastavili jsme před jeho barákem, Holly o všem věděla z našeho dřívějšího rozhovoru a tak se nedivila.

Vystoupili jsme, ruku jsem měl připravenou na rukojeti mačety. Udělali jsme pár kroku ke dveřím, když se najednou otevřeli.

Na prahu stála postava s baseballovou pálkou v ruce, přibližně stejně vysoká jako já, ale o trochu silnější, se světlými vlasy. Byl to Peter.