Přibližně týden po tom, co jsme se nakonec vykašlali na náš plán pomsty, jsme se jen tak potulovali krajinou. Větším městům jsme se vyhýbali a do těch menších jsme se vydávali jen v případech nouze. Přespávali jsme většinou v lesích a kolem nás jsme rozvěšovali prázdné plechovky, které nás měli upozornit na nevítané a hlavně nemrtvé hosty.
Dny plynuly jako voda, ale to nás netrápilo, protože jsme čas skoro ani nevnímali. Za tu dobu jsme mohli urazit klidně i přes padesát až šedesát mil na Jih od Peterova domu. Sem tam jsme zahlédli nějakého přeživšího, ale častokrát se stalo, že se o něj mrtví postarali dříve, než jsme se mohli pokusit o nějaký přátelský kontakt.
To celé se změnilo, když jsme v nějakém dalším lese potkali čtyři lidi, kteří byli, dle prvního dojmu, na lovu. Střetli jsme se tváří tvář, a nikdo z nás ty druhé nečekal, proto bylo pochopitelné, že jsme se všichni měli na pozoru. Nikdo se neodvažoval pohnout ani cokoliv říct. Rozhodl jsem se to ticho prolomit.
,,A-ahoj, nechceme potíže,“ mluvil jsem ke všem cizincům, zároveň očima hledajíc někoho, kdo by jim velel nebo tak něco.
,,Zdravím mladíku, zdravím vás všechny, to jsme rádi, jak vidíš je nás víc, a proto by ani nemělo cenu pokoušet se dělat problémy,“ odpověděl mi muž s mírně našedivělým plnovousem a puškou v ruce.
Zněl sice přátelsky, ale stejně jsme byli stále obezřetní. Bylo, ale potřeba ukázat, že nás nikdo nezastraší.
,, I když je vás víc ztráty by byli na obou stranách,“ odpověděl jsem a čekal na jeho reakci.
,,Máš kuráž chlapče, poznám že nejste nepřátelé, proto navrhuji, aby jste se k nám přidali na cestě do našeho tábora, dle vašeho vybavení vy totiž tábor nemáte a určitě by jste rádi přečkali noc či více v bezpečí,“ odpověděl s upřímným a laskavým úsměvem.
Otočil jsem se nejprve na Petera a pak na Holly, oba na mě kývli na znamení souhlasu a tak jsem odsouhlasil jeho nabídku.
Po cestě do jejich tábora jsem se s ním dal do řeči, Holly a Peter se bavili s ostatními, kteří vypadali, že jsou v našem věku. Ten chlápek se jmenoval John a byl jedním z těch co byli v čele jejich tábora.
Cesta trvala asi půl hodiny, než jsme dorazili do cíle, ale náhle před námi byla mohutná brána.
,,Otevřete, to jsem já John, joo a vedu hosty tak nachystejte něco k jídlu a místo kde budou moct přespat,“ zvolal silným hlasem a brána se otevřela.
ČTEŠ
Deník Z
Kinh dịSvět okolo mladého Paula se začne měniť závratnou rychlostí. Z lidí celého světa, jeho sousedu, rodiny a přatel se stali mrtví, kteří se však nerozhodli k věčnému odpočinku, ale k nenasytnému požírání všeho živého.
