Deník Z

Část 16. Camp

Nemohli jsme tomu uvěřit. Všichni tři jsme stáli jak opaření s očima upřenýma před sebe. Všude kolem nás byli lidé, kteří se bavili a smáli se.

Celá tahle scéna mi připadala jako sen, prostě jako by se nic hrzoného nedělo, ale ten pocit bezpečí samozřejmě ve všech způsobovala dost slušná domobrana.

,,Tak pojďte vy tři, nebo vám někdo sní jídlo." Pobídl nás hlas patřící Johnovi.
Ihned jsme ho následovali a přitom si prohlíželi tohle místo. Podle všech těch dřevěných chatek, to kdysi býval nějaký camp.

Šli jsme za Johnem za jediný dům, co tu stál. Za domem se rozprostírala velká travnatá plocha, plná piknikových stolů.

,,Tak tady se všichni vždycky ráno scházíme," rozmáchl rukou nad celým prostorem, ,,Za chvíli vám někdo přinese něco k jídlu, já teď musím za ostatníma, co jsou v čele skupiny a pak si pro vás příjdu." Řekl vlídným hlasem John a pokynul nám ke stolu, pak se otočil a zmizel v bočním vchodu jediného kamenného domu zde.

,,Tak co si o tom zatím myslíte?" Zeptal jsem se Holly a Petera, zatímco jsme si sedali ke stolu.
,,Paráda, prostě skvělý." Zářila Holly nadšením.

Peter byl ale stále trochu opatrný. ,,Jo fajn místo, ale musíme být stejně furt napozoru a poslouchat co se kde šustne."
,,Souhlasím, neznáme je, nevíme co jsou zač, ale trocha uvolnění neuškodí." Uzavřel jsem to, zrovna když jsem si všiml, že se k nám blíží mladík silnější postavy, jeden z těch, které jsme potkali v lese a na táce nese talíře s jídlem.

Prozatím se tu všichni tvářili, velice přátelsky a vstřícně a ani on nebyl vyjímkou.

,,Nesu vám nějakou baštu, jmenuju se Rusty a vždycky, když budete mít hlad, shánějte se po mě." vychrlil ze sebe a s vlídným a upřímným usměvem na tváři zase hned odešel.

K jídlu jsme dostali nějaké fazole, pravděpodobně z konzervy a krajíce chleba v ošatce.

Prakticky hned po tom co jsme dojedli, přišel John. ,,Tak pojďte mládeži, je čas se představit." Usmál se a ukázal na boční vchod, kterým předtím sám zmizel.

Vešli jsme do místnosti s větším stolem a pár židlemi před a třemi židlemi za stolem a dvě z ních byli obsazené, třetí patřila bezpochyby Johnovi, protože se do ní hned posadil.

Před námi tedy seděli John, mladší štíhlá žena s černými vlasy, staženými do culíku a o něco starší muž s brýlemi, který byl zatím jediný, kdo na mě neudělal dojem.

,,Posaďte se prosím." pokynula nám přátelským hlasem žena sedící uprostřed.