Deník Z

Část 2. Dlouhá cesta přede mnou

Po příjezdu domů, následovala moje rutina. Uvařil jsem si kafe, zapl jsem telku a zapálil jsem si cigáro.

Než jsem si sedl k televizi všiml jsem si vzkazu na lednici, podle rukopisu byl od Mamky

Jeli jsme na víkend ke Kate, jídlo máš v ledničce, kdyby něco zavolej.

Konvice cvakla, já si zalil kafe a konečně se posadil. Přecvakával jsem mezi kanály a hledal něco zajímavého, ale bezúspěšně, všude jen a jen zprávy.

Na jedné stanici jsem zprávy nechal, a když jsem se zaposlouchal, nemohl jsem tomu uvěřit. Jednalo se o souhrnu události napadení člověkem a o šíření neznámého viru.

,,Prosíme, nevycházejte ze svých domovů a v každém případě se vyhýbejte osobám, u kterých se jeví známky nakažení." Prohlásil reportér a pak televize ztratila signál.

Došlo mi o co jde, nemohlo se stát nic jiného než to, že se lidé začali měnit v ,,Zombie" řekl jsem si sám pro sebe.

Zvedl jsem telefon a pokoušel se vytočit mamku, ale telefon byl hluchej asi přetížená síť nebo tak něco.

Rozhodl jsem se, že vyrazím za Peterem, což byl můj bratranec a syn Kate. Doufal jsem, že už tam bude Máma s Tátou.

Vysypal jsem všechny věci z batohu a začal balit potřebné věci.

                                                                           O hodinu později

Všechno, co jsem usoudil, že je potřebné jsem měl skoro naskládané v batohu. Přemýšlel jsem, kudy pojedu.

PRASK! Z mých myšlenek mě vyrušil výstřel a za ním následovalo dalších pět nebo šest výstřelů. Přikrčený jsem se dostal k oknu a vyhlížel jsem toho, kdo mohl za výstřely.

Nikoho jsem ale nezahlédl. Jediné co jsem viděl byli asi tři zakrvácení a pravděpodobně zranění lidé, teda jestli to byli lidé.

Vstal jsem a zatáhl jsem záclony u všech oken a zabarikádoval jsem přední i zadní vchod do domu.

Věci jsem měl sice nachystané, ale už se stmívalo a tak jsem usoudil, že bude lepší jet až ráno. Lehl jsem si na gauč a zavřel jsem oči.

Noc nebyla moc klidná, asi dvakrát mě probudil řev lidí, kteří se pravděpodobně dostali do kontaktu s nemrtvými. Ani sny jsem neměl klidné, zdálo se mi o rodičích, kteří se stali nakaženými.

Probudil jsem se, zrovna když začalo svítat a to byl přesně ten čas vypadnout odsud. Popadl jsem svůj batoh a pak ještě jeden s nějakým čistým oblečením.

Sebral jsem klíče od svýho auta a klíče od baráku a s nožem za opaskem jsem opatrně vykročil ze dveří. Zamkl jsem za sebou dveře a vyrazil jsem k autu.

Zatím všechno vypadalo snadně, nikde žádní živí ani mrtví, ale jakmile jsem se přestal rozhlížet a otočil hlavu směrem k autu, tak to šlo do kopru.

Z poza mýho auta se vynořilo cosi, co připomínalo lidskou bytost, ale už dávno to nebyl člověk, teď už to nebylo nic jiného než věc co se tě bezmyšlenkovitě snaží zakousnout.

Vytáhl jsem nuž, pohodil jsem batohy na zem a připravil jsem se na svůj první kontakt s mrtvým. Jakmile se ke mně přiblížil a natáhl se po mně, uhnul jsem a podkopl mu nohy a jakmile dopadl na zem, zabodl jsem mu nůž do spánku.

Fungovalo to, tak jako ve filmech. Mrtvý se ani nehnul a já mohl pokračovat ve svém plánu opustit svůj domov.

Popadl jsem batohy, odemkl jsem auto a hodil je na zadní sedačky. Naposledy jsem se otočil k domu, povzdechl jsem si a pak už jsem to jen uháněl směrem na dálnici.

Míjel jsem spousty nabouraných aut, těl nebo spíš to co z nich zbylo a samozřejmě nesměli chybět ani nemrtví.

Konečně! Pomyslel jsem si, uviděl jsem totiž ceduli, která značila blížící se dálnici.

Najel jsem na ní, koukl jsem se na hodinky a říkal jsem si, že tak za dvě hodinky bych mohl dorazit do cíle. To by se ovšem nesmělo zase všechno posrat.

,,Ale no kurva" zanadával jsem si pro sebe. Vystoupiljsem z auta a přemýšlel jsem nad tím jak překonat další překážku, která sepřede mnou objevila.