Deník Z

Část 3. Stále sám

,,No to se mi snad jen zdá." pronesl jsem sám pro sebe

Celá dálnice byla ucpaná auty, nebyla absolutně žádná šance jak silnici uvolnit abych mohl projet. Dál jsem tedy musel jít po svejch.

Došel jsem ke svému autu, abych si vzal svoje věci. Usoudil jsem, že nejrychlejší bude jít stále po dálnici skrze tu kolonu.

Než jsem však vyrazil, vytáhl jsem z batohu mapu a rozložil jsem ji na kapotu. Zapálil jsem cigáro a hledal jsem v mapě cesty okolo větších měst, abych se vyhnul nepříjemnostem.

Vše co jsem prozatím potřeboval vědět, jsem zjistil a tak jsem mapu uklidil a vyrazil jsem skrze kolonu aut. Všechno bylo v klidu, jediné co mě v tu chvíli znervózňovalo, bylo to ticho.

Mohl jsem ujít už tak čtvrt míle, ale konec byl stále v nedohlednu. Sem tam jsem prohledal nějaké odemčené auto a někdy jsem objevil i něco užitečného jako třeba antibiotika, obvazy a pitnou vodu.

Batoh už jsem měl narvaný a plnit ten druhý se mi už nechtělo, přeci jen kdybych se dostal do průseru tak by to nebylo jednoduché.

Otevřel jsem tedy poslední auto ,,Ale, ale pojď k taťkovi," pronesl jsem vítězně, když jsem objevil něco úžasného. Na sedadle spolujezdce ležela mačeta i s pouzdrem.

Poté co jsem si mačetu připevnil k opasku, rozhodl jsem se bez dalšího zdržování vyrazit kupředu, abych se dostal co nedál. To by mě, ale nesměli vyrušit zvuky blížících se mrtvých.

Otočil jsem se směrem, ze kterého se ozýval zvuk značící problém. Skupina přibližně dvaceti mrtvých se vlekla z mého směru a mířila k dálničnímu výjezdu tak jako já. Popadl jsem tedy svoje věci, a co nejrychleji jsem uháněl, abych byl u výjezdu dřív než oni.

Povedlo se, byl jsem tu dřív než mrtví. Jedinej problém byl, že byli dost blízko na to, aby si mě všimli, a dvacet jich fakt nezvládnu a to znamenalo další útěk.

Běžel jsem dobrejch deset minut, než jsem si byl fakt jistej, že jsem se mrtvým ztratil. Byl jsem zadejchanej jako prase a potřeboval jsem pauzu.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal jsem nějaký stavení, nebo něco kde by se dalo relativně bezpečně odpočinout. BINGO, pomyslel jsem si. Kousek ode mě stála osamocená chajda a tak jsem se k ní vydal.

Pro jistotu jsem vytáhl svou novou mačetu, a otevřel jsem dveře. Zapískal jsem, zabouchal jsem do dveří a čekal jsem na odezvu. Žádné zvuky pohybu jsem neslyšel a tak jsem vešel dovnitř.

Prošel jsem všechny tři místnosti, které se v chalupě nacházely, a opravdu nikde nikdo nebyl. Posadil jsem se do místnosti u hlavních dveří a vyhrabal jsem nějaké jídlo a flašku s vodou.

Byl jsem najedenej a teď byl čas na odpočinek, ale sotva jsem zavřel oči, už se mi nějakej nakaženej sápal po dveřích.

,,Čas jít dál," pronesl jsem, protáhl jsem se, sáhl jsem po mačetě a mířil jsem ke dveřím.