Jak Snape mrzimorskou slečnu nenáviděl ✔️

Dovětek

Birdie kráčela pomalu. Skoro by se mohlo zdát, že se loudala. Nedívala se před sebe, pozorovala své červené polobotky a černé podkolenky, levá, pravá, levá, pravá... Znala tu cestu nazpaměť. Věděla přesně, kde se nachází, aniž by musela vzhlédnout. Když došla na místo určení, zastavila se a smutně pohlédla na náhrobek.

Severus Snape
9.1.1960 ~ 2.5.1998

Nic víc. Jen jméno, datum narození, datum smrti.
,,Dobrý den, pane profesore," pozdravila a vynutila na ústech úsměv, který v další vteřině povadl. ,,Přinesla jsem vám květiny," informovala a s opatrností a přehnanou něžností položila na hrob zlaté lilie ovázané modrou stuhou. ,,Salašníka jsem nalezla ve vašich komnatách. Chodila ho tam krmit jedna skřítka... Winky se jmenuje. Nicméně jsem si ho raději vzala k sobě. Budu se o něj starat, slibuju." Pak se stejně musela trošku zachichotat. ,,Docela jste ho vykrmil, jen co je pravda. Neměl se u vás vůbec špatně," hlesla jemně. Dolehly na ni všechny vzpomínky, což jí vhrklo slzy do očí. Dvě nebo tři slzy se dokonce probojovaly ven a rozutekly se po tváři. Birdie tiše vzlykla. Svět byl smutný. Věděla, že by se Snapeovi nelíbilo její pofňukávání. Nejspíš by se vztekal a říkal jí, ať se nechová jako malá holka. Zároveň věděla, že by byl tajně rád, protože tím žalem dávala najevo, jak moc jí na něm záleželo. Rozfoukal se vítr, začal si pohrávat s jejími vlasy. ,,Blíží se podzim," řekla spíš sama pro sebe a zapnula si kabát až ke krku. Zkřehlé ruce schovala do kapes. Couvla o krok dozadu. ,,Asi už půjdu... Tak... Doufám, že jste v pořádku a že se třeba uvidíme, až jednou..." Odmlčela se. ,,Chybíte mi," zašeptala a vydala se domů. Vítr se mezitím probojoval ke stuze a otočil jeden její cíp, na kterém bylo napsáno roztřeseným písmem: Nezapomenu. Nikdy.