Jak Snape mrzimorskou slečnu nenáviděl ✔️

Skoro jako dřív

Na návštěvu Bradavic se Birdie těšila jako malá holka. Ředitelka jí vyšla vstříc, dokonce jí nabídla, že může cestovat letaxovou sítí, nicméně Birdie si chtěla ještě jednou zažít cestu vlakem. Seděla v kupé a sledovala krajinu. Ještě si pamatovala určitá místa - velký kopec, dvě jezera a malou vesničku. Když jezdívali s kamarády, vždy jich sedělo v jednom kupé minimálně deset. Mačkali se na sebe, děvčata sedávala na klínech chlapců (ve vší počestnosti samozřejmě). Hrávali hry a zpívali. Někdy se k nim připojili i nebelvírští. Mrzimorští si jich nevšímali a studenti Zmijozelu jimi nepokrytě pohrdali. Bývaly to krásné časy, ať už byla doba jakkoli zlá. Za tím si Birdie stála.

Po příjezdu se nejdřív ukázala v ředitelně, poté navštívila své bývalé profesory a následně se vydala na procházku. Prošla celý hrad, popovídala si s Protivou, který si stěžoval, že se všichni chovají naprosto otřesně a přitom ničil školní majetek. Birdie projevila s Protivou soucit, mile se s ním rozloučila a pak si vyšla ven. Bradavické pozemky byly rozlehlé, ale Birdie měla spoustu času, proto nepospíchala. Užívala si procházku jak jen mohla. Chtěla nasát tu atmosféru. Vybavovala si různé momenty, které během těch sedmi let zažila. Občas ji to vykouzlilo na tváři úsměv, čas od času ji to rozesmutnilo, nic by však neměnila. Teprve teď věděla, že to mělo svůj důvod. Dospívání nebylo jednoduché, ale mělo to svůj důvod - naučila se trpělivosti, pokoře a vytrvalosti. 

Procházela se lesem. Ruce měla v kapsách. Vykračovala si, prozpěvovala si jednu ze svých oblíbených melodií. Občas kopla do nějaké větvičky nebo shnilé šišky, která strávila zimu pod sněhem. Uviděla kamínek, který vypadal jinak než všechny ostatní. Ihned bylo poznat, že nepatří do této krajiny. Birdie se zastavila a zvedla ho. Prohlédla si jeho pozoruhodný vzhled. Když ho držela, měla pocit, jako by se jí něco navrátilo, zaplavil ji příjemný pocit, že je vše skoro jako dřív. Zauvažovala, zda si kamínek nenechá. Měla doma desítky podivných věcí. Věděla, že by se měla krotit. Už takhle měla ve svém bytě chaos a nepořádek, ještě si tam nosit šutry... Takže se zasmála, naposledy koukla na kamínek a pak ho hodila co nejdál dokázala. Díky všem těm katastrofám, které si prožila, nebylo zas tak těžké loučit se s věcí, která se jí líbila. Naučila se věci přijímat i ztrácet. Sklonila hlavu, ruce strčila do kapes a vydala se dál. Po pár metrech však před sebou uviděla něčí boty. ,,Božínku, málem jsem do vás vrazila, omlou..." začala a vzhlédla k člověku. Její úsměv zmizel. Couvla o krok zpět. Vypadal jako Snape. Nemohl to být ale Snape. Nebylo možné, aby to byl skutečně on. ,,Co tu děláte?" zeptala se. Ráda by řekla něco méně hloupého, ale tohle byla jediná logická otázka.
Severus Snape se zamračil. ,,Oživíte mne, aniž byste o tom věděla? To je tak typické, Nestová." Očividně se během posmrtného života nijak nezměnil, napadlo Birdie. Ale paradoxně ji to uklidnilo. Byl nepříjemný, takže to byl skutečně Snape. Usmála se.
,,Jste skutečně tady? Nebo jste... přelud, duch...?"
,,Jak to mám vědět?" opáčil Snape nevrle.
,,A jste aspoň... ehm... hmotný?" Bylo vskutku těžké vymyslet větu, která by při rozhovoru s mrtvým člověkem nezněla úplně pitomě.
Snape se nejdřív chystal k sarkastické poznámce, poznala to, protože znechuceně ohnul horní ret. Následně se však jeho tvář mírně vyjasnila. S úšklebkem odvětil: ,,Proč to nezjistíte sama?"
Birdie nejdřív uvažovala, jak je to myšleno, pak se její tvář rozzářila. ,,Tak vítejte!" zvolala a vrhla se mu do náručí. V první chvíli očekávala, že se Snape rozplyne, ale její ruce se ovinuly kolem skutečného těla. Lidského, dýchajícího těla. Zdálo se, že byl živý.
,,Nechte toho, Nestová. Chovejte se jako rozumný člověk, který respektuje osobní prostor druhých lidí," řekl otráveně, ale rukama ji objal a přivinul blíž k sobě. Birdie se zasmála, ale po tvářích jí stékaly slzy. I kdyby tento zázrak trval jen minutu, tak za něj byla neskutečně vděčná.