Jak Snape mrzimorskou slečnu nenáviděl ✔️

Smutná doba povánoční

Sníh pod botami křupal stejně jako krusta na crème brûlée. Birdie byla vděčná, že si nezapomněla palčáky, protože byla vážně třeskutá zima. Nevěděla, jestli sama sebe tolik zhýčkala a rozmazlila, nebo přišly nejhorší mrazy za poslední roky. Hřbitov nebyl tolik rozlehlý, takže brzy byla na místě. Vždy na ni padla podivná nálada, když uviděla Snapeův hrob. Povzdechla si, na chvilku si musela sundat palčáky, aby mohla manipulovat se zápalkami. Smetla sníh na části hrobu, aby tam mohla položit zapálenou svíčku. Následně dala vedle svíčky věnec. ,,Dobrý podvečer, pane profesore," pozdravila a po nasazení palčáků lehce zvedla jednu dlaň místo zamávání. ,,Ráda bych si s vámi popovídala," ujistila ho, ,,ale je mi hrozná zima a vy mi stejně na oplátku nic neřeknete." Bylo to smutné. Pořád. I po těch měsících. ,,Blíží se nový rok, je to podivné. Bude to první rok, který začne bez vás." Popošlápla, jako kdyby už se měla k odchodu, ale následně se vrátila blíž k hrobu. ,,Věděla jsem, že se mi bude stýskat. Ale netušila jsem, jak moc a jak dlouho," přiznala. Hleděla na náhrobek a snažila se představit si, že jí Snape na to něco odpovídá. Jenže si jeho tvář nedokázala vybavit přesně, dokonce i jeho hlas se jí vytrácel z paměti, to ji děsilo. Nechtěla zapomenout ten pocit, který měla, když býval naživu. Takhle se totiž stával jen vzpomínkou, mlhavým přízrakem v její paměti. Přestával být skutečným člověkem, který dýchal, mluvil, mračil se... Birdie rychle zamrkala, zaháněla slzy, aby nemusela stírat palčáky oči a tváře. ,,Chtěla jsem vám přinést jmelí, ale říkala jsem si, že byste můj humor nepochopil. Navíc byste mi nedal pusu ani zaživa." Věděla, že tento vtip se jí nepovedl a že by Snape, kdyby mohl, jí za to pěkně vyčinil. ,,Jen jsem vám chtěla říct, že na vás stále vzpomínám." Přestávala cítit svůj nos a své uši, neklamný znak, že by měla utíkat do tepla, aby neonemocněla. ,,Tak se mějte hezky," rozloučila se a zdálo se jí to jako hloupé loučení, jenže netušila, co by jiného mohla povědět.

Přišla domů. Převlékla se do pyžama. Nakrmila salašníka, který odpočíval na bidýlku. Dala pár cvrčků agamě, která se vyhřívala pod lampičkou a pospávala. ,,Slibuju, příští rok tě už zazimuju," řekla Birdie. Pustila si Sinatru, lehla si na pohovku, přikryla se dekou a pustila se do čtení. Byla z té výpravy promrzlá na kost, ale ten pocit, že se navštívila starého známého, ji hřál. Smutně hřál.