Jak Snape mrzimorskou slečnu nenáviděl ✔️

Doufám, že Vám nerozumím

Birdie seděla na pohovce, pokrčené nohy objímala rukama, bradu měla položenou na svých kolenech. Severus Snape seděl v křesle a listoval už hodinu jednou z jejích knih. Birdie ho pozorovala, byla stále smutná, nemluvila. ,,Mám to!" vyhrkl Snape. Birdie sebou polekaně trhla. Nebyl ani tak hlučný, ale lekla se, protože víc jak hodinu nepromluvil a nemyslela si, že to plánuje změnit. Zadívala se na něj tázavě, ale nezeptala se, o čem mluví. ,,Myslím, že to dokážu. Když mi seženete přísady, můžu připravit lektvar."
Birdie několikrát zamrkala. Její pohled byl prázdný, apatický. Pak otevřela ústa, ale nakonec si to rozmyslela. Dál mlčela.
,,Ten lektvar vás dá do pořádku," vysvětlil Severus.
,,Do pořádku?" hlesla Birdie. ,,Jak do pořádku?"
,,Když ho vypijete, vaše... Obnoví to vaši... ehm... počestnost."
Birdie otevřela ústa v čirém údivu. ,,Doufám, že vám nerozumím."
,,Pomůže vám to. Budete zase..."
,,Ne," skočila mu do řeči Birdie, ,,takhle to nefunguje. Tady nejde o nějakou zničenou část mého těla. Tady jde o to, jak k tomu došlo. A jak se chováme teď... potom..."
Tentokrát nerozuměl Severus. ,,Snažím se to napravit."
,,Snažíte se napravit něco, o co vůbec nejde. Nezáleží mi na mé počestnosti, ne v tom biologickém slova smyslu."
,,Tak na čem vám záleží?" zeptal se Severus.
,,Na nás," odpověděla s naléhavostí v hlase. ,,Záleží na tom, jak se zachováme. Jak se k té situaci postavíme - jestli čelem, nebo zády."
,,Omluvil jsem se," řekl Severus. Nebyl si však jistý, jestli se omluvil. Ale té situace litoval, to ano.
,,Jémine, nejde mi o omluvu," zahuhlala Birdie a frustrovaně si promnula oči, které měla stále rudé od předchozího pláče. ,,Záleží vám na mně?"
Severus přimhouřil oči. Netušil, jakou odpověď si Nestová přeje slyšet, ani jaké následky z jeho odpovědi vyvodí. ,,Nestová," začal a zvažoval každé slovo, ,,neříkám, že nejste pohledná," pokračoval a vyjadřoval se pomaleji a pomaleji, ,,ale jestli čekáte, že s vámi budu znovu..."
,,Nemusíte se mnou spát," zarazila ho Birdie. ,,Jen chci, abyste byl mým spojencem. Mým přítelem, který nebude chtít něco vracet nebo měnit. Já si jen přeju, abyste to nevnímal jenom jako chybu."
,,Co bych měl tedy udělat?" zeptal se Severus.
,,Snažil se se mnou spřátelit," zašeptala tiše Birdie. ,,Mohl byste si se mnou třeba povídat. Zajímat se o to, co mám ráda. Zeptat se mě, proč tu mám oblečení svého bratra, ale nikdy o bratrovi nemluvím. Být ke mně milý. A možná... jenom možná... byste to mohl brát jako možnost někoho si pustit k tělu... a k duši."
,,Vy pro mně chcete, abych vás měl rád?" zeptal se Severus.
,,Je to tak hrozná prosba?" opáčila Birdie, ale nebyla nijak extra překvapená, že se jejím požadavkům diví.
,,Nějak se mi to nezdá..." odvětil Snape.
,,Je pro vás jednodušší uvařit lektvar na obnovení mého panenství, než abyste se se mnou spřátelil?"
,,Takhle to nemůžete říkat. Já prostě jen nechápu, že mne chcete nutit do toho, abych se s vámi kamarádil."
,,Copak vás nutím?" zeptala se nazlobeně Birdie. ,,Dělejte si co chcete! Vařte si lektvary a buďte zatrpklý a osamělý!"
,,Taky můžu odejít!"
,,Jistě! Můžete! Klidně si jděte!" zvolala Birdie a máchla neurčitě rukou.
Severus Snape věděl, že nejspíš dělá chybu, ale byl příliš rozčílený. Teď nemohl ustoupit. Jeho pýcha mu nedovolila se omluvit. Rychlým krokem odešel, zabouchl za sebou dveře. Ocitl se na chodbě cizího domu ve městě, které vlastně sotva znal. Už půl metru od dveří od bytu si uvědomoval, jak špatně se rozhodl. Vyšel na ulici.

Sedl si v parku na lavičku. Očekával, že začne pršet. To by bylo příznačné. Pršet nezačalo, ale zvedl se chladný vítr. Zkřížil ruce na prsou, aby se zahřál. Nemohl použít magii, byl by potom dohledatelný. Nepřál si být nalezen, chtěl být oficiálně považován za mrtvého. Hleděl do země, když ucítil něčí pohled. Koukl se před sebe a zeptal se: ,,Copak? Taky bez domova?"