On je GEJMR? (BUDE OPRAVA)

16. Murder

"Chutnalo?" Zeptal jsem se Moniky, která se se mnou snažila nenavázat oční kontakt. Mile jsem se na ni usmíval a po chvíli mi úsměv oplatila.

"Jako vždy výborné." Tentokrát se zase zasmála. Já však stále musel přemýšlet nad tím, jestli mám říct Monče své tajemství.

"Děje se něco?" Zeptala se, čímž mě probrala z mého přemýšlení. Až potom jsem si uvědomil, co se děje.

"Cože?! Ne nic. Teď už nic." Falesně jsem se zasmál, abych zamluvil svou nepozornost.

"Tak to jsem ráda. Kam půjdeme teď?" Věnovala mi další hřejivý úsměv, ale já nevěděl. Chtěl jsem ji vzít spíš do parku.

"Teď bychom mohli jít projít se do parku. Co na to říkáš?" Řekl jsem svůj návrh a doufal, že to Monika přijme.

"Já souhlasím." Vstala ze židle a rozešla se směrem ke mně. Nakonec jsem vstal též, a když mě Monča popadla za ruku, společně jsme šli směrem do parku.

"Crrr..." Po chvíli nás vyrušil zvuk mého mobilu. Monika mě pozorně sledovala a čekala, co udělám. Já mobil vzal a podíval se, kdo mi volá.

"Promiň, ale musím to zvednout. To je můj kolega z práce." Plácnul jsem první věc, která mě napadla, když jsem viděl Honzovo číslo. Následně jsem hovor zvedl.

"Haló? Honzo, co potřebuješ?" Zeptal jsem se do telefonu.

"Čau Gejmre. Co se děje? No nic. Právě jsem v Praze  navštívit své příbuzné a chtěl jsem se zeptat, jestli bych se u tebe mohl zastavit. Mohli bysme si dát tu odvetu v Mario cars." MenT začal vykládat do mobilu a já měl co dělat, abych to všechno pobral.

"Ne Honzo. Právě teď nemám čas a odpoledne mám natáčení s Kelem a Jawem." Šeptal jsem do telefonu a doufal, že mě Monika neposlouchá.

"Co se děje Gejmre? Že bys měl někoho doma?" Zeptal se lišácky MenT. Já nad ním jen protočil oči.

"Doma je moje ségra, ale to je jedno, teď nemám čas, takže čau." Odbyl jsem ho.

"Tak čau Gejmre." Řekl a hovor položil. Já se hned začal věnovat zase Monice.

"Omlouvám se. Kde jsme to skončili?" Zeptal jsem se s úsměvem na tváři a doufal, že to nebudeme dál řešit. Monice se však na tváři objevil zlověstný úšklebek.

"Kde to vůbec pracuješ, když to byl tvůj kolega?" Vypadlo najednou z Moniky. Upřímně jsem nevěděl, jak ji mám odpovědět.

"To ti řeknu někdy jindy." Odbyl jsem ji. Sice jsem nechtěl, ale zároveň jsem nechtěl jí to hned říkat.

"Proč mi to neřekneš hned?" Podívala se na mě naštvaně. Vypadala opravdu roztomile, tak jsem ji jen prstem drcnul do nosu.

"Aby ses měla na co ptát." Řekl jsem výsměšně. Monika se tomu hned začala smát, což znamenalo dobré věci.

"Půjdeme zítra zase ven?" Zeptal jsem se a trochu Monču pro pozornost drcnul bokem.

"Ne!" Řekla tentokrát zase výsměšně ona. Myslel jsem si, že si jenom dělá srandu, ale i tak jsem dělal nechápavý obličej.

"Zítra přece jedu na svatbu svého bratra. Sice tam nechci kvůli rodině, ale musím tam kvůli Milanovi." Usmála se a přitom se dívala někam do stromu. Byla přímo zasněná.

"Aha... Promiň, ale já na to zapomněl." Řekl jsem smutně. Na tohle jsem opravdu zapomněl. Následně na to jsme zastavili a sedli si na lavičku.