Deník Gaye

Den 28. 2

Povzdechnu si. Ach joo. Já ho nechtěl ranit. Ale já nejsem člověk na vztahy. Pomalu jsem odešel do třídy, kde jsem si sedl a přemýšlel.
Bohužel mě vyrušila učitelka, která svým ukazovátkem práskla o mou lavici až jsem nadskočil.
"Tak vy máte tu drzost nedávat o hodině pozor?!" Začne na řvát.
"Uhm pardon na co jste se ptala?" Zeptám se. Zopakuje otázku a já ji zodpovím a ona konečně zmlkne a odejde zase dopředu a vykládá si ty svý dějepisný nesmysly.
Zase jsem se ponořil do svých myšlenek.

Po chvilce se zvednu a odejdu domů. Dnes už bych tu školu nezvládl. Dojdu domů, vyzuji se a jdu si pro věc, která tě vždy dokáže převést na jiné myšlenky, teda aspoň mě. Vezmu skleničku a vodku a naliji si. Kopnu to do sebe a pak to tak dál pokračuje dokud jsem nevypil celou láhev. Pak jsem jen ležel na zemi a něco si brblal pro sebe. Bylo mi najednou všechno jedno. Teď mi v tuhle chvíli bylo fajn. A vůbec mi nedocházelo, že toho ráno budu hodně litovat.

Celou školu jsem musel přemýšlet nad Leem. Přece to tak nemůžu nechat. Mě samotného což se divím, bolí když si vzpomenu na jeho bolestivý obličej, když jsem mu řekl, že s ním nechci chodit.
Musím ho o přestávce najít a to jsem taky udělal, ale jeho v uvozovkách kamarádi řekli, že odešel ze školy. Jak to dokázal to už nevím.
Naše škola by neměla dovolit, aby někdo jen tak opustil školu, ale Leon, když chce tak je všeho schopný. A to se mi na něm líbí. Dělá si co si zamane a nikdo mu to nevyčítá. Být všem lidem u prdele je docela výhoda.
Po škole jsem si zjistil jeho adresu a šel k němu.
Zazvonil jsem, ale on mi neotevíral. On snad spí nebo co?

Seděl jsem v kuchyni na zemi a najednou můj vír myšlenek byl přerušen klepáním. Když už to klepání a zvonění bylo k nesnesení, tak jsem promluvil. "Kdo je?" Zeptám se.

Konečně se po asi 5 minutách neustálého zvonění a bouchání na dveře ozval. "Otevři Leone. Chci si s tebou promluvit." Řeknu a já jen uslyším nějaké zamručením a pak ticho. "Prosím. Já...." Povzdechnu si. "Prosím pusť mě tam." Řeknu.

"Kdo já?" Zeptám se a jdu pomalu po čtyřech ke dveřím.

"Sakra Leone, to jsem já James, tak už otevři." Řeknu nevrle. Docela jsem se o něj bál. Bůh ví čeho je v jeho situaci schopný.

Uchechtnu se. "Měl bych? Nemáme si co říct, takže nazdar." Zabručím a jdu zpátky pomalu do kuchyně, ale zamotá se mi hrozně hlava a já spadnu na bok. Zakňučím.

Moc jsem neslyšel co řekl, ale jakmile jsem uslyšel zakňučení, tak jsem vyrazil dveře. Našel jsem ho na zemi jak se na mě dívá pohledem, který mi jasně řekne co dělal. Povzdechnu si a zvednu ho ze země do mé náruče.

"Nech mě být. Nestojím ti za to, aby jsi tohle dělal, tak toho nech. Pusť mě!" Zavrčím, ale on dělá, že mě neslyší a položí mě na gauč.

"Ale stojíš Leonku. A i když se teď schlastáš do bezvědomí, tak stejně tvá bolest nezmizí. Když se další den probereš, tak tam bude pořád."

Koukám na něj a pak se zamračím. "A kdo za tu mou bolest může?! No kdo?! Ale víš co mě to vlastně fuk, jestli mě máš rád nebo ne. Obešel jsem se bez tebe předtím, obejdu se bez tebe i teď."

************************************
Konečně tu máte po sto letech novou kapitolu. Doufám, že se líbila. 😉🙂
A jinak přeji všem krásné Vánoce, bohatého Ježíška a šťastný Nový rok❤️🎉😀