Star Wars: Odkaz moci

Skvrny vzpomínek

O pár hodin později jsme dorazili k nejbližší osadě. Všichni jsme byli vysílení dlouhým pochodem, Han zřejmě přistál co nejblíže od místa kde se vynořil z hyperprostoru, takže jsme ani nevnímali nepřátelských pohledů kolemjdoucích. Osada to byla malá, sotva by se dala označit za vesnici. Spíše šlo o pár chatrčí, zdálo se že většina kolemjdoucích jsou farmáři a farmy tedy byly nedaleko. Jeden z farmářů nás za jistý poplatek nechal u sebe ubytovat. „Připomíná mi to Tatooin.“ řekl náhle Ben když jsme oba padli do postele. Postel byla pro naši smůlu manželská, ale v tu chvíli nám to bylo jedno. „Máš recht, jen tu nejsou dvě slunce jak mi vyprávěl mistr Luk.“ Ben se zamračil. „Ty jsi nikdy neopustil chrám, že?“ zeptal se Ben ale to jsem se zamračil já. „Samozřejmě že jsem jej opustil. Párkrát jsem byl na Corusantu tu a tam na Endoru a prošel jsem snad celý Yavin IV.“ Ben mávl rukou. „Jak říkám nikdy jsi venku nebyl.“ Trochu uraženě jsem si sedl na židli kousek od postele a začetl se  do poznámek o této planetě. „Ty...Ani? Co ty a rodiče?“ náhlý Benův zájem mě zarazil. Chvilku mi trvalo najít ta správná slova. „Co bych ti o tom měl říct, já a mistr Lu...“ Ben mě však hned přerušil. „Nemyslím tvého mistra, myslím tvou matku. Maru Jade. Moje mamka se o ní párkrát zmínila. Ale...“ to jsem jej ale přerušil já. „Nevím o ní téměř nic. Zemřela chvíli po mém narození, údajně neznámá a nevyléčitelná nemoc, kterou neznali žádní doktoři z celé Nové republiky. Neměla sebemenší šanci.“ pronesl jsem nazávěr a vstal. „Jdu se trochu provětrat čerstvého vzduchu.“ „Ani...já... omlouvám se jestli...“ „To nic Bene, není to tvoje chyba.“ uklidnil jsem jej a vyšel ven pokoje. Prošel potichu kolem spící Ashoky a vyšel ven do chladné noci.

Pohled na kupu hvězd mě celkem uklidnil. Ale Ben mi nasadil brouka do hlavy. Myšlenka na mou mamku mi nedala klid. "Ach mami. Kéž by jsi tu byla." pomyslel jsem si. Náhle se zvedl vítr až jsem si musel před vlnou písku zakrýt obličej. V té směsy bouře jsem zaslechl hlas. ANAKINE. V tu chvíli jsem nevěděl zda ten hlas pochází z mé hlavy nebo je skutečný. ANAKINE, TADY. opakoval ženský hlas. Letmo jsem odkril zrak. Přímo předemnou, téměř nadosah ruky, stála žena. Postava měla modrý nádech a byla lehce průsvitná. I tak jsem rozeznávál ve svitu měsíce její kaštanové vlasy a černý oblek. Usmívala se. „Kdo jsi?“ optal jsem se. Postava se však jen zasmála. „Vyrostl z tebe slušný Jedi. Luke je na tebe určitě pyšný.“ řekla s milým úsměvem. „Ty...ty jsi...“ snažil jsem se říct a ona se jen usmála a přikývla. Do očí se mi začali pomalu linout slzy, jenž mi kazily pohled. „Chybíš mi, Ani.“ řekla pochmurně. „I ty mě.“ řekl jsem a udělal krok k ní. A pak další. „Náš čas se krátí Ani.“ řekla a začala mizet „Ne! Ještě chvilku.“ řekl jsem a udělal k ní dva dlouhé kroky. Rozpřáhl jsem ruce a pokusil se jí obejmout. Místo těla jsem však pocítil pouze vzduch plný písku. V uších mi zněl její hlas. „Vždycky budu s tebou.“ byla poslední slova a poté vítr ustal. Nastalo ticho, hluboké až děsivé ticho. Poklekl jsem na kolena do studeného písku. Náhle jsem však měl podivný pocit. Cítil jsem se být jinde. Daleko, daleko od místa kde jsem byl. Možná i pár světelných let. Cítil jsem tlumenou bolest a strach. Který mě svíral. Ale i jistý vnitřní odpor. Náhle přišla další, daleko intenzivnější bolest a já vyskočil na nohy.