Star Wars: Odkaz moci

Světlo a temnota

Probudil mě pach kouře a zvuk praskání dřeva. Pomalu jsem otevřel oči. „Kukejte hošiska, už sa probral." pronesl hlas kosek odemě. Pokusil jsem se pohnout ale celé tělo jsem měl pevně zabalen v jakési kožešině, kolem které byla přetažená kůže. Připadal jsem si jak suši, téměř se v tom nedalo hnout. Ale zároveň s tím mi bylo teplo a z nějakého důvodu mě ani nic nebolelo. „Moc sa nehýbej. Ta zlomenina sa nebude lečit snadna." řekl hlas a pomohl mi pomalu si sednout. Byl jsem celkem překvapen když jsem spatřil tu bytost. Vypadala skoro jako člověk. Byl však malý,měřil nejvíš tak metr deset, hustý plnovous mu vysel až po pás. Mezi malými očky měl široký nos a husté obočí. Ve velkých rukou, nebo spíš ruce třímal můj meč. „To je moje!" pronesl jsem. „Však že to nekradu. Som poctuvi. Stejnak tak mý bratři kopáči." řekl lehce spíše sklamaně než uraženě a hodil meč k nohám. „Kde ty tu vzít?" optal se poté co přiložil do ohně. „Měli jsme...nehodu. Má loď se zřítila a já jediný přežil." řekl jsem a zadíval se do plamenů. „Aha. Tož buračku jsi měl." řekl tím svým dialektem. „No, dá se tomu tak říct." přitakal jsem. Na chvíli jsem se zahleděl opětovně do plamenů cítil jsem klid, který mě pomalu pohlcoval. „A čo přesně sa stalo?" zeptal se možná až trochu moc dobyvačně. „Do toho ti nic není, vždyť ani nevím kdo jsi! Uvýzl jsem tady na tom kusu ledu a musím se co nejdříve dostat pryč!" vybouchl jsem. Sám sebe jsem pak slyšel říct: „Možná že nejsem hoden být jedi." řekl jsem a sklopil hlavu do klína. Tu mě však před slzami zachránil klidný dialekt. „Máš recht chalane. Možná mi do toho všakž nic není. Ale zachránit život jsem nemusel. Chceš dostat sa pryč? Mohu pomoci." řekl trpaslík a vstal od ohně se skříženýma rukama na rukou. „Omlouvám se vám. Neovládl jsem se." řekl jsem ještě než odešel ale on pouze zvedl ruku. „Muselo tě potak něco strašného, jedi. Zatím se prospy, půjdu najít své bratry." řekl až překvapivě srozumitelně a odešel jedním z otvorů ve stěně.

Povzdechl jsem si. "To jsem vskutku tak špatný jedi? Nechal jsem se ovládnout pocity, které jsem v sobě potlačoval. Co to se mnou je?" Přemýšlel jsem pokusil se vzpomenout na tu chvíli kdy se to stalo.

...

Již od odletu z přístavu se Ben cítil nesvůj. Neustále se zamykal v pokoji. Cítil jsem z něj obavy. Obavy mířené na něco skrytého v mlze a dálce. „Bene, jsi v pořádku?" optal jsem se když jsem se jednou takhle zamkl. „Jsem v pořádku, jen mě krapet zabolela hlava ale toť vše." řekl Ben z druhé strany dveří. Pokrčil jsem rameny a odešel. Zamířil jsem do pokoje Sarah. Která stále jen uboze ležela na posteli. „Ach jo. Proč zrovna ty?" řekl jsem sklesle a přisedl k ní na postel. Ashoka řekla že prodělala jakýsi šok síly a ten jí udržuje v tranzu. Dost pohubla, jelikož od vzletu je pouze na kapačkách, které nám dal medikační droid na stanici.

Díky naléhání Ashoky jsme ze stanice odletěli již po dvou hodinách. Sabín zůstala na stanici. Sice by se ráda, jak nám přiznala, opět viděla s mistrem Ezrou, ale musela se vrátit na Mandalór. Takže jsme se s ní rozloučili a pak jsme vyrazili vstříc vesmíru.

Položil chytl jsem jí za chladnou ruku a přiložil si jí k čelu. Tělem mi projelo chvění. „Je tak chladná.“ řekl jsem sklesle. „O čem pak asi přemýšlí?“ pomyslel jsem si a dovolil si jí nahlédnout do mysli.

Ocitl jsem se v chladné pustině. Boty jsem měl zapadlé ve sněhu. Předemnou stála dívka. V ruce držela meč. Vítr si hrál s jejími zlatými vlasy a jemnými bílými šaty. „Sarah!“ zavolal jsem na ní a udělal krok k ní. Stála nijak na mě reagovala. Udělal jsem další krok k ní. To jsem byl jen pět kroků od ní. Všiml jsem si že stojí před jakýmsi pařezem, u kterého leží něco tělo. „Sarah?“ optal jsem se opatrně a došel k ní na dosah ruky. Pomalu jsem zvedl ruku a pokusil se jí sáhnout na rameno.

Prudce se otočila a rozžehla zlatý meč. Rychle jsem zareagoval a vykryl její úder. „Proč jsi tu Ani!?“ řekl její hlas. Trochu jsem se polekal. Obličej měla rozpůlen ve dví.  Její pravá část, která držela meč byla zmutovaná do hrůzné grimasy. Druhá půlka byla ta,kterou jsem znal.

„Přišel jsem pro tebe.“ pronesl jsem upřímně. „Lžeš! Ty by jsi nikdy nepřišel kvůli někomu jinému! Jsi sobec!“ pronesla naštvaně a ztrápeně zároveň. „Jsem tu vážně pro tebe!“ přiznal jsem se. „Je pozdě Anakine, mé temné část mě brzy pohltí!“ řekla a já si všiml těla za ní. Zhrozil jsem se. Byla tam Sarah. Oči bez důlků, vypadala kompletně vyschlá. „Takže už znáš pravdu. Anakine Skywalkere!“ řekla zkřiveným hlasem. Donutil jsem se jí podívat do obličeje. „Dostaneme tě k mistru Lukovi, ten už tě jí zbaví.“ řekl jsem seriózně. Temná část Sarah se však krutě rozesmála. „Je pozdě Skywalkere. Duše Sarah, kterou jsi znal a která tě milovala, je pryč!“ Sklopil jsem zrak. Už jsem se na to nemohl koukat. Po tváři mi ztekla slza. Sarah mě tvrdě od hodila silou. Dopadl jsem po zádech do sněhu. A pohlédl na temné nebe. „Co pak to nevidíš Ani! Zabí mě než bude pozdě!“ křiklo Saraříno druhé Já. Zatnul jsem pěst s mečem a pomalu vstal. „Ale, ale? City? Teď? Trochu pozdě.“ řekla temná Sarah. Pomalu jsem přišel opět kní a každý můj krok byl těžký jak cihla. Pomalu jsem se rozpřáhl mečem a napřáhl meč. „Ano, Skywalkere. Vykonej co musíš. Buď pravý jedi.“ řekla opět temná Sarah. Po tváři mi stekli slzy. Meč se rozletěl. „Nebudu takový jedi...ghh..“ si jsem z bolesti,mezi tím co můj meč pomalu vklouzl do sněhu. Sarah vykulila oči. „Anakine! Proč!?“ vykřikla Sarah a pustila meč, zabodlý v mém boku. Padl jsem na kolena a pomalu sklouzl na záda. Sarah mě však v posledních chvíli zachytila. „Proč?“ optala se a po tváři jí steklo pár slz. „Protože to přátelé dělaj...A.... protože...“ hekl jsem a pohladil její temnou část. „...miluji tě.“ pronesl jsem.

Náhle se vedle mě zjevila jiná postava. „Je konec temnoto.“ pronesl mě známý hlas a náhle jsem byl obklopen světlem.