Star Wars: Odkaz moci

Počátek konce

Ben:

„Vše je připraveno. Stačí už jen počkat.“ řekl jsem si pro sebe a uvažoval. "Neudělal jsem někde náhodou chybu?" optal jsem se a sám byl z té otázky překvapen a vytočen zároveň. „Rytíři Jedi mi nepřinesli nic! A Nová republika, to je jeden velký vtip. Prohnilá korupcí a chamtivostí. Galaxii chybí řád.“ vštípil jsem si do hlavy a položil se na postel. "Musím jen počkat na vhodnou příležitost. Která by měla přijít..." Tu náhle jsem zaslechl zaklepání na dveřích.

Rychle jsem se otočil na bok a dělal že spím. "Nesmím tuhle misi pokazit,můj mistr na mě spoléhá." Běhalo mi v mysli když jsem zaslechl kroky, mířící k mé posteli. Snažil jsem se být klidný a dělat že spím ale náhlý vpád do mysli, který jsem pocítil mi to nedovolil. „Ach Bene, co si to jen...“ Zaslechl jsem hlas mistra Luka. Dech se mi zastavil. "To ne! Tohle bude konec!" Projelo mi hlavou když tu jsem zaslechl zážeh meče.

Otevřel jsem oči a rychle pohlédl na postavu Luka, jehož zelená záře meče osvětlovala celý pokoj. V očích se mi mísil pocit nutnosti a strycovské nechuti k tomu co musí udělat. Využil jsem jeho rozkolu a přivolal meč. Rychle jej zažehl a ťal proti němu. Luk můj úder vykril a ještě stačil vykřiknout mé jméno ale to už jsem na něj svalil strop.

Sutiny málem povalili i mě ale naštěstí jsem stihl uskočit. Zapnul jsem malý majáček a tím spustil akci rytířů z Renu. "Teď hlavně musíme rychle!" Uvědomil jsem si a vydal se do útrob chrámu i se zapnutým scětelným mečem. V chrámu bylo hotové pozdvižení. Rámus strhlé stěny zřejmě vzbudil půlku chrámu a tak byla rázem slyšet desítka hlasů. Přímo předemnou se objevil malý kluk. Nemohlo mu být více než deset. „Mistře Solo, co se to...?“ Jeden rychlý sek ukočil jeho otázku. Jeho tělo padlo obličejem k zemi. Ztuhlé jako z ledu. Pohlédl jsem na něj a chvíli hleděl. Poté jsem k němu přiklekl a otočil jej na obličejem vzhůru. Měl kaštanové oči, plné důvěry a zmatku. Nevinné, dětské oči. „Bylo to nutné zlo.“ ospravedlnil jsem svůj čin a vytěsnil jej z hlavy.

Odstoupil jsem od těla a mířil dál. Věděl jsem že když je nebezpečí, tak mají všichni padawani zaúkol se schovat do podzemí, kde počkají na mistry. „Nyní to bylo na mě, abych jim v tom zabránil.“ A jen co jsem si to uvědomil jsem spatřil skupinu asi tří dětí. Zachytil jsem je silou na místě a než se stačili vzpamatovat, ležely jejich hlavy u mích nohou. "Je to jen, nutné zlo." Zopakoval jsem si pro sebe a šel dál. Když tu mě na další z křižovatek zastavila chodbu postava. „Je konec Bene.“ řekl povědomí hlas. Jemuž jsem nemohl uvěřit. "Měl být už dávno mrtev." „Jak to že jsi tu?“ optal jsem se lehce zaraženě, než zažehl svůj meč a já mu mohl pohlédnout do tváře. „To je vše co řekneš před smrtí?“ optal se. „Ne Anakine. Někdo dneska zemře, ale rozhodně to nebudu já!“ vykřikl jsem a naše meče se spolu skřížili.