StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

1. Příchod

Kapitola zmiňuje události dílu:

2x13 - Kritické množství

„Jak ses tam dostala?"

„Odkud ho znáš?"

„Jak to, že vypadáš pořád stejně?"

„Kdo tě tam dostal?"

„Co všechno o tom víš?"

Otázky mi vířily v hlavě ve stále se zrychlujícím víru. Měla jsem dojem, že mi praskne hlava, ale nedokázala jsem se ani schoulit do klubíčka, abych otázkám utekla. Jen jsem vlála a modlila se, aby to všechno co nejdříve skončilo. Byla mi zima a žaludek se mi bolestivě svíral.

Všechno rázem přestalo. Byla to jako chvilička ticha, která se mi ani trochu nelíbila. Pak následovala bolest, jako bych skočila do ledové vody, tak mělké, že narazíte bolestivě do dna.

Bolestně jsem zasténala a zalekla se vlastního hlasu.

Pod rukama jsem cítila chladnou podlahu, která mě studila i do holých stehen. Už tak jsem si připadala prostydlá až téměř k podchlazení, ale neměla jsem tolik síly, abych se posadila. Tvář se mi přilepila k podlaze a po otevření očí se mi skýtal pohled na rovnou podlahu táhnoucí se téměř do nekonečna.

Okolní zvuky se mi zdály stále zastřené, že jim nebylo rozumět, ale tón, kterým byly podávány, mi dávaly jasně na srozuměnou, že někdo křičí a křičí určitě na mě. Jenže jsem nebyla ve stavu, abych uposlechla, nehledě na to, že jsem jim nerozuměla, stále přicházely z velké dálky a já měla co dělat, abych dýchala a pokusila se dostat končetiny do takové polohy, aby mi neztuhly víc, pokud se to už nestalo.

Naskočila mi husí kůže a potichu zasténala, když se mi podařilo vykroutit pravou ruku z pod těla a dostat ji před hlavu. Mravenčení se dalo snést. Levá byla větší oříšek, ale i přesto se mi ji podařilo přetočit k pravačce tak, abych se dlaněmi mohla zapřít o podlahu a pokusit se posadit, nebo spíš vykonat první krok k přípravě na sednutí.

„Zavolejte doktora Becketta!" Uslyšela jsem jasný ženský hlas. V duchu jsem zajásala. Chtěla jsem se nadzdvihnout na rukou, ale nepodařilo se mi to. Měla jsem je jako z rosolu, tak jem dopadla zpátky na podlahu. Zatnula jsem zuby, abych nezasténala.

„Johne, skloňte tu zbraň!" ozvala se znovu ta žena. „Není ozbrojená!" Nechápala jsem, co se kolem děje, ani kde jsem a už bylo načase, abych se podívala na okolí. Necítila jsem se na to, abych se zvedla, ale postupující chlad mě donutil. Stiskla jsem zuby a pořádně se zapřela o ruce a zvedla roztřesené tělo nad podlahu a přitáhla si kolena k břichu. Než jsem se stačila narovnat, teplá ruka mě chytila za paži a pomohla mi, abych nalezla ztracenou stabilitu.

„Hlavně pomalu," zašeptal mi do ucha konejšivý mužký hlas. „Pojďte mi pomoct," zavolal o něco hlasitěji a já si tiše povzdychla, když mě někdo další chytil za druhou paži a pomohli mi na nohy, které se mi ihned podlomily, ale muži mě naštěstí drželi pevně.

„Měli bychom ji vzít na ošetřovnu," ozval se muž po mé levici.

„Dobře, doktore."

„Pošlu s vámi majora Lorna," ozval se nepříjemný mužský hlas jen kousek ode mě. Přes zacuchané vlasy jsem na něj neviděla a ani jsem po tom netoužila.

„Myslíte, podplukovníku, že by byla schopná nám ublížit?" zeptal se netrpělivě doktor Beckett.

„Už jsme tady toho zažili dost a neměli bychom nic podceňovat."