HEARTBEAT

20 🖤

MARCUS:

Seděl jsem na balkóně a přemýšlel.

,,Mužů?" Zeptala se. Ten její hlas bych poznal vždycky a všude.

,,No jasně" usmál jsem se na ni.

,,Jak to že nespíš?" Zeptala se.

,,Nechce se mi a ty?"

,,Myšlenky mě nenechají" usmála se na mě Lena.

,,Myslím, že s Jacobem nejsi tak šťastná jak předstíráš" vypadlo ze mě najednou.

,,Co ty o tom můžeš vědět?" Uchechtla se.

,,Sakra Leno" chytl jsem ji za ruce a ona se mi koukala do očí. ,,Znám tě a ten okouzlující úsměv, který jsi měla v Norsku je pryč. Nemáš ty tvoje jiskřičky v očích. Skoro vůbec se nesměješ a ty tvoje oči, které dřív zářily štěstím, tak teď je tam smutek a lítost" chvíli jsme si koukali do očí, ale pak jsem ji políbil. Chvíli spolupracovala, ale pak se odtáhla.

,,Smutek, který vystřídal štěstí bylo kvůli tobě. Copak to nechápeš? Tak moc si mi ublížil a teď mě budeš líbat? Sakra já mám přítele!" Začala křičet tak nahlas až vylezla Lisa s Martinusem.

,,Leno podívej se na sebe jak tě ničí. Nejsi s nim šťastná a ty to víš, tady někde to víš" ukázal jsem ji na sedce. ,,Jen to nechceš přijmout, protože jsem ti ublížil a ty máš strach, že se to stane znovu" Měla slzy v očích. Pohled na ni mě bolel a o to víc mě bolelo, že za to mohou moje slova. První slzy ji začaly stékat po tvářích.

,.Marcusi..." vyslovila moje jméno, ale dal nic neřekla, a pak se otočila a šla do pokoje. Došly ji slova. Povzdechl jsem si a otočil se na ty dva.

,,Udělal si dobře" podpořil mě brácha. Smutně jsem se usmál a šel si lehnout k sobě do pokoje.

Nevím jestli jsem udělal správně, ale třeba si to uvědomí.

,,Marcusi?" Zaťukala Lisa na dveře a vešla dovnitř. ,,Udělal jsi dobře, ale možná tohle nebyla ta správná chvíle"

,,A kdy by byla správná chvíle? Za pár dní se vracíme zpět do Norska a je jedno jestli jsem to řekl teď nebo kdybych to řekl za par dní. Stejně budu bez ni stejně jako ty bez Martinuse" Lisa se na mě podívala, ne moc pěkným pohledem. ,,Promiň ale je to tak. Ty budeš v Německu a on v Norsku. Vztah na dálku vám nemůže fungovat" Lisa se zvedla a odešla. Věděla, že mám pravdu a to ji bolí nejvíce.

LISA:

Zavřela jsem dveře a slzy se mi nahrnuly do očí, protože jsem věděla, že má pravdu, ale nemůžu se s ním rozejít.

,,Babe copak je?" Podíval se na mě Martinus, který právě vyšel z mého pokoje. Neodpoveděla jsem mu a vrhla se mu do náruče.

,,Bebe tak co se děje?" Podíval se na mě ustaraně Martinus.

,,Bude nám vztah na dálku fungovat?" Podívala jsem se na něj se slzami v očích.

,,Babe už jsem nad tím přemýšlel a mám z toho strach, ale napadlo mě, že by si mohla bydlet u babičky a domu by si někdy jela, ale stejně rodiče skoro nevídáš, protože jsou věcně v práci" zamyslela jsem se nad tím a v podstatě má pravdu.

,,Zítra zavolám babičce a uvidím co mi na to řekne, a pak bych se kdyžtak zeptala rodičů" Usmála jsem se na něj a on vypadal celkem překvapeně.

,,Takže chceš říct, že by si semnou odjela do Norska?" Podíval se na mě Martinus, který byl šťastný jenom z toho, že o tom uvažuju.

,,Ano" usmála jsem se na něj.

,,Já tě tak neskutečně miluju"

,,A já miluju tebe" začala jsem ho líbat....