Cesta Primů//Transformers fanfiction//

Rozdělení

Dívka s dlouhými černými vlasy prudce trhla zápěstími ve snaze vymanit se z pevných pout. V očích se jí objevila panika, když se před ní z temnoty vynořil muž se světlými nakrátko střiženými vlasy. Byl minimálně o tři hlavy větší ona a mnohem mohutnější. Tvář se mu zkřivila do pobaveného úšklebku.

"Slečno Writteová, co jste hledala ve skladu zbraní armády Spojených států?" zeptal se klidně a stoupl si k její hlavě. Ruku položil těsně vedle její hlavy. Vyděšeně polkla. Ze všech sil se snažila myslet na slova jejího přítele: strach, i oprávněný, zatemní mysl a zmaří i nejmenší šanci na útěk. Dařilo se jí to jen ztěžka, a když začal ťukat prsty o stůl, její mysl slova úplně vypustila. Vzlykla.

"Byla jsem tam s přítelem. Nic jsem nevzala, přísahám," dostala ze sebe roztřeseným hlasem. Naklonil se k ní tak, že mohla cítit jeho dech na kůži.

"To jsme si již ověřili, ale mí nadřízení chtějí znát důvod. Takže, Kerry, co jsi tam pohledávala?" zeptal se znovu a v jeho hlase byla cítit netrpělivost.

"Já... nevím, přítel se chtěl na něco podívat," odpověděla mu a zavřela oči. Snažila se zklidnit dech a vymyslet nějaký způsob, jak se z toho srabu dostat. Ze snahy jí vytrhlo teplo na tváři.

Voják ji poplácal a sklonil se k jejímu uchu. "Neříkáš mi všechno a JÁ nemám rád, když mi není řečeno vše." Po těch slovech se odtáhl a kývl na někoho u zadní stěny místnosti. Vrzání vozíku a následné cvaknutí vyvolalo mrazení po celém Kerryně těle.

Na tvář jí dopadlo několik kapek nějaké chladné tekutiny. Během pár vteřin se chlad změnil v bolest, která stále sílila. Škubala končetinami v nastalé agónii a propadala do bezvědomí.

Těsně před tím, než ztratila pojem o světě, uslyšela další mužský hlas. Byl hodně zastřený a jakoby zdálky, ale přesto rozuměla všem slovům. "Bishope! Co to provádíte?!"

Jen význam oněch slov jí přes mlhu v hlavě unikal.

. . . . .

Kerry znovu procitla. Probudila se ve sterilní bílé místnosti. Pootočila hlavu doprava a zatnula zuby. Z levé tváře jí vystřelila ostrá bolest do zbytku obličeje. Vrátila hlavu do původní pozice a z bolesti se stala tepéní, jen o trochu méně bolestivé.

"Už jste vzhůru," pronesl mladě znějící mužský hlas. Neviděla na něj, ale snažila se podle sluchu odhadnout jeho polohu. "Jsem doktor Marvin a jste v mé péči. Co si pamatujete jako poslední?" zeptal se starostlivě.

Kerry se zamyslela. Snažila se vylovit z paměti všechny poslední vzpomínky, ale jediné, na co si vzpomněla byl pobavený úšklebek plukovníka Bishopa. "Šli jsme s přítelem prozkoumat les kolem vojenské základny. To je vše," pronesla, nebo se o to snažila. Při každém slově bolestně sykla. Vsadila by se, že lékař pokýval hlavou a něco si zapsal do notýsku.

"Dobrá. Sestřička Vám přinese nějaké léky na bolest a až se trochu zotavíte ze šoku, sdělíme Vám, co se stalo." S těmi slovy otevřel dveře a vyšel na chodbu. Těsně před tím, než je zavřel, se zastavil. "A abych nezapomněl, na stolku vedle postele po pravé straně máte dopis." Zabouchl za sebou dveře a Kerry úlevou vydechla. Až teď si uvědomila, že zadržovala dech.

Zvedla ruku a natáhla ji ke stolku. Poslepu nahmatala papírovou obálku. Zvedla ji. Než ji otevřela prohlédla si ji. Zkusila se usmát, když si všimla světle modrých symbolů po stranách. Rozlepila ji a dala se do čtení.

Bylo to rozloučení.

Když přečetla poslední slovo uložila papír zpátky do obálky a položil si ji na prsa. "Sbohem," zašeptala a upřela pohled na pohybující se černou tečku na stropě.

Slovo autora

Transformers mi pomohlo překonat mnoho těžkých chvil. Přišlo mi správné sepsat tento příběh a ukázat, že se nestydím za věci, co jsem měla a mám ráda.

Snad se Vám bude tato fanfikce líbit. Pokud byste měli nějaké dotazy ohledně příběhu nebo mně, stačí napsat 😉.

Čauky, mňauky, pa ✋