Cesta Primů//Transformers fanfiction//

Vstříc smrti

Kerry seděla na pohodlném sedadle v červeno modrém náklaďáku a téměř nedýchala. Necítila se příjemně. Mimo jiné za to mohlo ticho, které v kabině panovalo od hádky mezi ní a Optimem na základně. Chtěla jít s Optimovým týmem proti Bishopovi, chtěla to být ona, kdo Bishopa dostane. Optimus byl proti. Po dlouhém naléhání a výměně všech pro proti, to povolil. Pod podmínkou, že zůstane venku, bude hlídat okolí a do boje se nezapojí.

Kerry si povzdechla vyhlédla z okénka na ubíhající temnou krajinu. Nudila se. Optimus si odkašlal a po chvíli promluvil: "Hádám, že jsi stále naštvaná." Věnovala pohled blikajícímu rádiu a znovu se zadívala na stromy.

"Nejsem naštvaná kvůli tomu, že jsi mě nechtěl pustit. Naštvaná jsem proto, že mi nevěříš," řekla chladně a při tom si vybavila třetinu hádky, kdy jí Optimus řekl, že si není jistý, zda by dokázala odolat a Bishopa nezabila. Sice to měla v plánu, avšak i přesto ji nedostatek důvěry ze strany jejího nejstaršího přítele ublížil.

"Věřím, avšak v posledních týdnech sis toho prožila víc než obyčejný člověk za celý život. Zanechalo to na tobě následky, který ty sama možná nevidíš, avšak existují. Měla by ses s nimi vypořádat a ne jít vstříc dalšímu nebezpečí." Optimův hlas byl klidný s minimálním náznakem emocí. Nad odpovědí Kerry chvíli přemýšlela. Jeho slova dávala smysl a byla z většiny pravdivá. V duch se okřikla a opřela se do sedadla.

"Možná právě to, vidět Bishopa v okovech mi pomůže se s tím vším vyrovnat rychleji." Poslední slovo řekla tónem, kterým dala Optimovi najevo, že si již nechce více povídat. Než se ponořila do svých myšlenek, slyšela Optimův tichý povzdech.

. . . . .

Optimus Kerry vysadil na kraji lese, půl kilometru od Bishopovi základny. Přikázal jí zůstat na místě a přibližovat se teprve, až jí dá znamení. Kerry něco zamumlala a sedla si do trávy pod jeden ze stromů. Opřela se a pohlédla na oblohu pokrytou hvězdami. Usmála se na blikající světýlka a vyčkávala na znamení.

To dostala o dvacet minut později. Optimus se s ní spojil přes vysílačku a řekl, že je po všem. Zavrčela do noci, kterou ještě před chvílí narušoval zvuk střelby a výbuchů. Po cestě k základně se jí z úst linuly nejrůznější nadávky. Hněv, který se v ní sbíral od výměny názorů s Optimem, se znásobil a vřel v ní jako nikdy před tím. Chtěla do něčeho praštit. Neměla však do čeho. Udělala několik výpadů naprázdno do tmy ve snaze uvolnit se. Nepomohlo to.

Když se dostala blíž, prohlédla si pořádně Bishopovu základnu. Tvořil ji obří hangár s utrženou střechou a dírami ve stěnách obehnaný proraženým plotem. Malá její část přiznala, že možná bylo dobře, že se do samotného střetu nemíchala.

Optimus s úderným týmem Autobotů stál u plotu. O něčem si povídali. Kerry si všimla, že ke zbývajícím tyčím tvořící kostru plotu, byli připoutáni muži v maskách v různém stádiu vědomí. "Koukám, že to šlo dobře," řekla a upoutala na sebe pozornost svých spojenců.

"Do karet nám hrál moment překvapení," řekla Arcee a ruce si založila na hrudi. Kerry kývla a znovu se zadívala na zajatce.

"Kde je Bishop?"

"Leží v bezvědomí mezi svými poskoky," řekl Bulkhead a v jeho hlase byla cítit pýcha. Kerry opět kývla. Nevěděla, kde přesně Bishop je, avšak vědomí, že neuteče jí uklidňovalo.

Čekali ještě pět minut, než se ozval zvuk motoru a v dálce se neobjevila světla. Kolona několika obrněných vozidel zastavila před Autoboty. Vyskočili z nich vojáci v uniformách Americké armády a začali se věnovat zatýkání. Mezi nimi byl i zavalitý menší chlapík, Fowler. Ten se vydal přímo k Autobotům a začal se o něčem bavit s Optimem. Kerry se omluvila s tím, že je nebude rušit. Vydala se do temnoty podél kolony vozidel. Zastavila se u posledního a opřela se. Pohlédla na temnou oblohu a vydechla. V tom jediném výdechu se skrývali všechny emoce, které v tu chvíli cítila, a ona se na malý okamžik cítila uvolněná.

Z tohoto stavu ji dostalo zakašlání. Kerry pohlédla na statného muže v černém obleku. "Co jste zač?" zeptala se. Muž v odpověď zvedl otevřenou dlaň, kterou téměř okamžitě zase stáhl. Něco naťukal do tabletu, který držel v ruce. Ve vzduchu něco zabzučelo a mezi nimi se objevila skleněná obrazovka se třemi vrtulkami na horní straně monitoru. Na ní se zasmušile tvářil vznešeně vypadající muž s nagelovanými blond vlasy.

"Jsem zklamán," řekl a prohlédl si Kerry od hlavy až k patě. Poté se usmál. Díky té jedné větě Kerry poznala, o koho se jedná, a úsměv mu oplatila.

"Zdravím, Jonathane."