Cesta Primů//Transformers fanfiction//

Výslech

Otevřením železných dveří do malé místnosti proniklo žluté světlo. Kerry sledovala jeho tanec na zdi a počítala vteřiny do jejich zavření. Když se tak stalo ulevilo se jí a na podlahu vedle jejích nohou vyplivla trochu krve. Opřela se o opěradlo židli a rozdýchávala bolest, která se jí ze zjizvené tváře šířila do jeho zbytku. 

Hlavou jí začaly létat věty z počátku rozhovoru, který před pár okamžiky skončil. 

. . .

"Jak jste mě dokázali najít?" prolomila krátké ticho Kerry a zabodla pohled do stěny před sebou.

"Tip. A náhoda," odpověděl jí Bishop a prokřupl si klouby na rukou, stále stál opřený o železné dveře za jejími zády.

"Náhoda?" optala se se zájmem v očích Kerry a ve tváři se jí objevil dychtivý výraz, který na ní již dlouho nebyl

"Řekněme, že jste nebyla cílem mých jednotek," odbyl ji Bishop prostě a pohlédl na hodinky se svítícím displejem. Při pohledu na bílé číslice se zamračil. Jeho lidé měli zpoždění. Tiše zanadával a pohlédl naštvaně na vězeňkyni.

"A kdo to byl?"

"To se brzy dozvíte," odbyl ji znovu a odstrčil se od kovu za sebou. Udělal rozvážný krok a stanul v poloviční vzdálenosti od stěny k židli.

"To je to tak tajné?"

"Ne. Ale tobě do toho nic není." Když dořekl tato slova, stál již těsně za Kerry. Tyčil se nad ní jako hora připraven získat informace za jakoukoli cenu.

. . .

Musela se usmát. Zaposlouchala se do kapání vody z nedalekého kohoutku. Bolest krátce ustoupila a hlavou jí prolétl další úryvek rozhovoru.

. . .

"A nyní přejdeme k té zábavnější části. Tedy alespoň pro mě. Kdo vás poslal?" vyslovil první z řady připravených otázek a prokřupal si pěsti.

"Nikdo," odpověděla mu Kerry pevným hlasem bez sebemenšího zaváhání. 

Bishop se naklonil k jejímu pravému uchu. "Myslím si, že lžeš." S těmi slovy ji udeřil pěstí do zjizvené tváře. Kerry zatnula zuby ve snaze nevydat žádný zvuk. "Zeptám se znovu, kdo tě poslal?"

"Nikdo." 

. . .

Kerry sebou cukla pokaždé, když jí v duchu Bishopova pěst dopadla na tvář. Zavrtěla hlavou a vyplivla další krvavou slinu. Vzdychla a zaklonila hlavu. Zavřela oči a hlubokými nádechy a výdechy se snažila plně uklidnit a vymyslet nějaký plán útěku. Uklidnila se, alespoň částečně. Plán však nevymyslela. Místo toho se znovu vrátila k ranám, které jí dopadaly na tvář. 

Otevřela oči a zadívala se na náhodný bod na tmavém stropě. Položila si otázku, která se jí vynořila snad pokaždé, co jí Bishop pokoří: Proč jí vždycky dostane na kolena.