Cesta Primů//Transformers fanfiction//

Stíny minulosti

Slunce zmizelo za horami v poušti a Jasper se zahalil oranžovým hávem, které později přešlo v černotu. Město se ponořilo do ticha. Takové město se Kerry líbilo, bylo tak odlišné od denních hodin, kdy zde panoval ruch, který byl až nezvyklý na tak malé město. Mohla konečně pořádně přemýšlet aniž by na ni lidé vrhali divné pohledy. 

Ještě jednou prošla potemnělé ulice pouštního města a vrátila se zpátky na parkoviště místního rychlého občerstvení. Vytáhla z kufru auta spacák a rozložila ho na zemi těsně vedle pneumatik. Neobtěžovala se najít deku a zalezla do provizorní postele, kterou použila již tisíckrát. Několik minut hleděla na temnou oblohu plnou mihotajících se drobných světel. Při pohledu na nová i známá souhvězdí ji píchlo u srdce. Povzdechem zahnala vzpomínku na podobně teplou noc v jiné části pouště. Zavřela oči a nechala se unášet do říše snů, někam mimo tuto realitu. Někam, kde zlo v lidských srdcích nemělo místo.

Z lehkého spánku ji vyrušily mužské hlasy. Otevřela oči a snažila se nenápadně zjistit, odkud hlasy přicházejí. V duchu zanadávala a upřela pohled na černou gumu pneumatiky. Velká dlaň jí zacpala ústa. Následně se jí zmocnily další ruce a vytáhly ji ze spacáku. Začala sebou cukat ve snaze se vykroutit. Místo uvolnění ruce stisk zesílily a její plíce začaly prosit o vzduch. Dívala se do tváře kryté maskou. Díval se na ni žlutými skly brýlí. 

Před okem ji začaly tančit černé flíčky a její mysli se zmocnila stále sílící otupělost. Zkusila kopáním zasáhnout a chvilkově paralyzovat osoby kolem ní. Do něčeho se strefila, avšak nebylo jí to k ničemu platné. Rána tupým předmětem ji poslala do bezvědomí.

. . .

Nepříjemné ticho narušovalo kapání vody z kohoutku v rohu malé temné místnosti. Kerry procitla svázaná na židli v jejím středu. Několikrát škubla rukama ve snaze vymanit se z pout, avšak ty se jí jen více zařízly do kůže. Sykla a ochable se sesunula na židli. Útěk se zdál mnohem dál. Na mysl jí vyvstaly známá slovo, která jí život zachránila již nesčetněkrát: strach zatemní mysl a zmaří každou šanci na útěk. Znovu se narovnala a několika nádechy se plně uklidnila. Zavřela oči a snažila se vybavit poslední události. Hlasy. Pneumatika. Ruce. Nedostatek kyslíku. Rána do hlavy. Černo. Zavrčela a znovu škubla rukama. 

Za jejími zády se ozval smích, který ji vrátil o několik let zpátky. Neseděla již na židli, ale ležela spoutaná na stole a on jí bubnoval prsty u hlavy. 

"Rád Vás zase vidím, slečno Writteová," pronesl hrubý mužský hlas s náznakem pohrdání. Kerry zkřivila ústa do úšklebku. 

"I já vás, Bishope."