Cesta Primů//Transformers fanfiction//

Shledání po letech

Tlak působící na Kerryino tělo se nezvyšoval ani nesnižoval, působil na každou částečku jejího těla a ve spojení s rychle se míhajícími barvami jí rozhodil rovnováhu a rozdráždil žaludek. Po několika vteřinách opustila v závěsu za Fowlerem vír světel a stanula na kovové podlaze. Hlava se jí zatočila. Zavřela oko a padla na kolena ve snaze zastavit nevolnost. V uších jí pískalo, avšak i přes to zaslechla hlasy. Tyhle nepocházely z temných koutů její mysli, ale z prostoru před ní.

Pomalu se postavila. Závratě téměř odezněly. Rozevřela oko, které se po zaostření rozšířilo. Přejela pohledem místnost, která musela být obřích rozměrů. Na chvíli se zastavila u všech, kteří stáli v přibližném půlkruhu před ní. Vzpomněla si, jak jí starý přítel kdysi říkal, že si říkají Cybertroniané, bytosti bez domova pronásledování válkou. Zhluboka se nadechla a psychicky se připravila na věc, která se rovnala zavření v temné místnosti, na seznamování.

. . . . .

Kerry se usadila na starou pohovku stojící na plošině, kterou by popsala jako kovový ostrůvek vyrůstající z podlahy. Když se opřela a uvelebila, uvědomila si, jak jí něco takového chybělo a i jak byla nervózní. Seznamování proběhlo celkem rychle a bez zbytečných otázek na její vzhled. Tedy dokud nepřijela žena, se kterou krátce sdílela Bishopův sklep, se třemi teenagery. To se stalo před patnácti minutami a od té doby poslouchala čím dál víc dotěrnější otázky od Miko, alespoň myslela, že se tak jmenuje, neboť své jméno a pozdrav ze sebe vychrlila rychlostí světla.

"A co se ti stalo s obličejem? Bolelo to? Máš ještě nějaké jizvy? Jak jsi se potkala s Autoboty? Odkud jsi? Umíš bojová umění? Můžeš mě něco naučit?" Kerry by jí ani nestačila odpovídat, kdyby chtěla. Proto byla vděčná Jackovi, synovi June, že se ji snažil usměrnit a zklidnit. Připomínalo jí to první klidný večer, který strávila s Optimem v jeskyni v horách. Vyptávala se ho s podobnou vervou a dostala přibližně tolik odpovědí jako ona poskytla Miko.

Dívala se na černou obrazovku televize a dařilo se jí ignorovat Mikyny dotazy. Donesl se k ní zvuk, který slyšela před tím, než se objevil onen zelený portál, který jí byl představen jako pozemní most a se kterým se s Fowlerem dostala na základnu. Zvedla se a přešla k zábradlí. Opřela se o něj a vyčkávala. Když spatřila první obrysy těla přicházejícího, oko se jí překvapením, ale i nadšením rozšířilo. Přenesla ještě větší váhu na zábradlí a sledovala přibližující se postavu. Když stanula před mechanikou pozemního mostu, pohlédl na ni a usmál se úsměvem, který jí kdysi přinášel uklidnění a naději. Dnes jí přinesl jen pocit viny, který v sobě nosila již několik měsíců a který si nedokázala přiznat.

Polkla a co nejklidnějším a nejvyrovnanějším hlasem pronesla: "Ráda tě zase vidím."