Cesta Primů//Transformers fanfiction//

Stůl

S nádechem pokrčila nohu, která dosud spočívala natažená dozadu v pozici "holubičky", a opřela ji o druhou. Ruce spojila nad hlavou a zavřela oko. Soustředila se na dýchání a odprostění od myšlenek, kterých měla plnou hlavu. 

S každým výdechem se jí zdálo, že slyší pobavený smích s nádechem zlomyslnosti. S nádechem se zkusila uvolnit. Nepomohlo to a smích se změnil v šepot. Povzdechla si a spustila ruce podél těla a stoupla si na obě nohy. Prohrábla si vlasy a sklonila hlavu tak, aby se brada, co nejvíce dotýkala jejího dekoltu. 

Když ji znovu narovnala, rozhlédla se po malé místnosti se skromným vybavením, které zde zbylo po vojácích. Přešla ke stolu, jenž stál naproti palandě u druhé nejdelší zdi. Pohladila jeho chladný povrch. Zornička se jí zúžila. Přes rty se jí prodral výkřik podobný ryku zraněného zvířete. Popadla vrchní desku a smýkla stolem na zem. Pohlédla na něj a potěšeně se usmála, když spatřila nohu ležící několik centimetrů od jeho zbytků. Uchechtla se.

Výraz potěšení během sekundy nahradil výraz zděšení. Kerry si zakryla pusu dlaní. Ustoupila o několik kroků dozadu. Nohy se jí podlomily a ona skončila na podlaze. Obě ruce spustila vodorovně podél těla. Shrbila se. Pozorovala šmouhy na několik let nemytém lině a zrychleně dýchala.

Na mysl jí vytanulo několik otázek a myšlenek. Většina se týkalo toho, co se s ní děje. Začínala si uvědomovat, že všechny ty cviky jí nepomáhají, tak jak Optimus i ona doufali. Malá část těchto úvah se točila kolem toho, jak nejsnadněji vykuchat Bishopa. Snažila se jim nevěnovat pozornost, ale ony se vždycky vrátily a udeřily ještě větší silou.

Povzdechla si a hřbetem ruky si setřela mokré cestičky vytvořené slzami bezmoci. Zhluboka se nadechla a postavila se na nohy. Vrávoravým krokem došla ke dveřím a vzala za kliku. Váhala. Zavrtěla hlavou a zabrala za ni. Objevila se před ní tmavá zeď chodby ozářené lampou z pokoje.

Vyděšenost z její tváře při pohledu na tmu mísící se světlem zmizela a nahradila ji odhodlanost. S tvrdým výrazem v oku překročila práh její ubikace. Rázným krokem prošla chodbou. Vstoupila do prostoru hlavní místnosti. Přejela ji pohledem a na každého v ní upřela krátký pohled. Byli tam všichni. 

Polkla a pevným hlasem vyřkla to, po čem toužila od chvíle, kdy přišla o prostorové vidění: "Je načase poslat Bishopa před soud."