Nechtěné kousnutí

Stiles vs Scott a Derek (část 1)

„Proč jsi mi tohle vlastně ukázal?“ Zeptal se Stiles démona.
„Chtěl jsem, abys pochopil, že jsem vždycky nebyl takový.“ Řekl. „A že ti v podstatě nic nehrozí, pokud se mnou spojíš své síly. Teď bychom se, ale měli zbavit těch dvou břídilů a já bych měl začít s léčbou tvého velmi poškozeného těla.“
„Prosím, nezabíjej je. Nemyslí to zle.“ Zaprosil Stiles.
„Je čas pro další krok tvé výuky.“ Řekl najednou a sekl po Stilesovi rukou. „Braň se a zároveň braň svou mysl!“
Stiles uhýbal útokům voida a při tom se snažil hrát si se dvěma nevítanými hosty. Hádal, že tohle bude velmi složité.

Scottův pohled

Procházeli jsme spolu s Derekem Stilesovou myslí. To místo vypadalo jako velmi známé prostředí, ze kterého, ale šla hrůza - Eichen House.
„Stilesi?“ Zkusil jsem zavolat a můj hlas se nesl ozvěnou.
Nepřišla žádná odpověď. Přejel mi mráz po zádech.
„Tvoje mysl je vážně děsivé místo, chlape..“ Zamumlal jsem a šel dál temnou chodbou, která teď pro změnu vypadala jako ve škole. Pokusil jsem se spojit s Derekem - zavyl jsem. Ta divná ozvěna odnášela mé vytí dál, ale ani tentokrát jsem neobdržel odpověď.
Přímo přede mnou se objevily dveře do místnosti. Vzal jsem za kliku a otevřel je. Pomalu jsem vstoupil do místnosti.
Scotty, pomoz mi..
Škubl jsem hlavou na stranu. To byl Stilesův hlas. Zoufalý a plný bolesti. Nogitsune mu musel ubližovat. Velmi.
Scotty, prosím!! Pomoz mi!
Nepomůžeš mi. Nevěříš mi. Nikdy jsi mi nevěřil. Ozvalo se z druhé strany.
Instinktivně jsem se tam otočil.
Porušil jsem tvoje pravidla..
Vrtěl jsem hlavou ze strany na stranu. Pokusil jsem se zakrýt uši. Před hlasem jeho mysli však nebylo úniku.
Nikdy jsi mě nechtěl proměnit ve vlkodlaka.
Když ve mně byl Nogitsune, viděl jsi ve mně stvůru..
Nesnáším tě! Nesnáším tě! Chcípni! Chcípni ty bastarde!
Začal jsem křičet a schoulil se do klubíčka. Tohle nebyl Stiles. Stiles by nikdy nic takového neřekl.. Alespoň to jsem si myslel..

Derekův pohled

Procházel jsem temnou chodbou. Snažil jsem se našlapovat co nejtišeji, jelikož na mě instinkty křičely, že jsem ve velkém nebezpečí. Tušil jsem, že to nebezpečí má být Nogitsune, jelikož Stiles, jako moje beta, by mi neublížil.
Chybím ti? Ozval se najednou ozvěnou Stilesův hlas.
Snažil jsem se to ignorovat. Nehodlal jsem skočit na špek Nogitsune. Ne tentokrát.
Dereku, to bolí! Prosím, pomoz mi! Udělej s tím něco!
Zatnul jsem zuby. Zněl tak reálně. Zněl tak bolestně. Téměř bych věřil, že je to Stiles. Téměř..
Zavrčel jsem a znásobil své úsilí. Musel jsem ho najít.
Zastavil jsem se. Kousek přede mnou byly dveře, do nějaké místnosti. Moje ruka zůstala viset nad klikou. Nevěděl jsem, jestli je dobrý nápad je otevřít. Váhal jsem..

Z pohledu Stilese

Bylo to těžké. Velmi těžké. Vyhýbal jsem se útokům Nogitsune a zároveň pozoroval Scotta a Dereka, jak prochází mou myslí, ve snaze mě najít. Vytvořil jsem speciální místnost, do které když vejdou, zavalí je moje bolest a můj strach. Nogitsune se můj nápad líbil. Netušil jsem proč. Scott se nachytal. Otevřel dveře.
Dostal jsem pořádnou ránu do stehna a odletěl ke zdi, do které jsem narazil zády a vyrazil si dech. Chytil jsem se za nohu a vyjekl bolestí. Oči se mi zalily slzami. Kost byla zlomená.
„Vstávej! Pokud se vzdáš, zemřeš, Stilesi!“ Vrčel Nogitsune.
Věděl jsem to. Věděl jsem to! Zatraceně.. Vyhrabal jsem se na nohy a začal s protiútokem, zatímco on zvyšoval moje bolesti. Po chvíli jsem je přestal vnímat. Zlomená ruka? Bylo mi to jedno. Nos? Bylo mi to jedno. Čelist? Ať se jde bodnout! Nepřestával jsem bojovat a zároveň jsem se pokoušel dostat posledního z návštěvníků mé mysli - Dereka.