Nechtěné kousnutí

Bezvědomí

Z pohledu Argenta

Všude kolem se zvedal prach, který mě nutil kašlat.
„Musíme ho najít..“ Kuckal jsem.
Derek beze slova přikývl a vyrazil na stranu, kam jsme jej viděli letět. Ležel na břiše a jeho hlava byla otočená směrem k nám. Na obličeji měl zaschlou krev. Doufal jsem, že ho to nezabilo.
Derek k němu doběhl první a kontroloval pulz.
„Je naživu.“ Řekl.
Oddechl jsem si. „Vyléčí se?“
„Nejspíš.“ Řekl Derek, opatrně ho převrátil na záda a chytil ho za ruku. Viděl jsem, jak mu pod kůži na hřbetě ruky přebíhají černé pramínky. Musel mu odebírat bolest. Vykulil oči a zařval.
„Dereku, dost..“ Řekl jsem a položil mu ruku na rameno. „Nepřemáhej se.“
I pro alfu musela být jeho bolest velká. Nemohl ji odebrat všechnu.
„Musíme ho odnést k Deatonovi.“ Řekl jsem.
Derek přikývl a vzal jej do náruče.
„Prosím, vydrž. Nechci ztratit i tebe.“ Řekl jsem tiše. Musel jsem přiznat, že po ztrátě Allison se mi stal blízkým přítelem.

Z pohledu Stilese

Poslední, na co jsem si vzpomínal, byl železný nosník, letící ze strany přímo na mě. Neměl jsem dost času zareagovat. Nogitsune neměl dost času zareagovat. Těsně před tím jsem zavřel oči. Cítil jsem náraz a neuvěřitelnou bolest. Potom už nic.
Ocitl jsem se v naprosté prázdnotě. Neschopný otevřít oči, neschopný mluvit, nebo se pohnout. Jediné, co mi zůstalo, byl sluch.
„Položte ho sem!“ Uslyšel jsem zamlženě.
„Můžeš pro něj něco udělat?“
„Scott je na cestě.“ Tento hlas nepochybně patřil Deatonovi. Hádal jsem, že ten druhý je Derek.
Bolelo to. Velmi to bolelo. Chtěl jsem jim to říct. Chtěl jsem otevřít oči a podívat se na ně. Něco mi v tom, ale bránilo.
„Hojí se to celkem rychle. Dám mu transfúzi krve. Nedokrvuje se jak by měl. Zdá se, že ani vaše léčení nedokáže pomoci, pokud je ztráta krve velká.“
Jo. Tohle byl Deaton. Ach ne.. Budu své alfě nějakou dobu smrdět ještě hůř, než dosud. Pokud mě nezabilo řádění Nogitsune, zabije mě tohle.
„Vytáhnu to z něj.“
O čem to mluvil? O kulkách? Ten chlad, co se mi rozlézal tělem.. Byly stříbrné? Brání v léčbě? Umírám?
Ucítil jsem ostrou bolest v rameni.
„To by byla jedna.“ Ozval se Deatonův hlas.
Další bolest nastala, když něco zabořil do mé nohy. Musela to být pinzeta, nebo něco.. Bolest projela mým tělem ještě několikrát. Ani jednou jsem však nebyl schopný křičet, nebo otevřít oči, nebo se pohnout.
„Osm kulek. Běžně by tolik stříbra vlkodlaka zabilo. Musí ho držet při životě Nogitsune.“ Konstatoval Deaton.
„Nadělal nám znovu spoustu problémů.“ Řekl Argent.
Slyšel jsem kroky a otevírání nějakých dvířek. Vrátil se zpět k operačnímu stolu a já ucítil ostré bodnutí v krku.
„Nevím, co to s ním udělá, přece jenom je teď vlkodlak.. Ale není to tak silná dávka, aby ho zabila. Na nějakou dobu to ochromí Nogitsune.“ Řekl Deaton.
„Co je to?“ Zeptal se Derek.
„Vlčí lišejník.“ Odpověděl Deaton.
„Neměli bychom ho něčím spoutat?“ Zeptal se Argent.
„To nebude třeba.“ Řekl tiše Derek.
Proč? Nogitsune byl nebezpečný. Proč si chce hrát s ohněm?
„Proč?“ Zeptal se Argent.
„Jelikož se z toho kómatu jen tak neprobudí.“ Povzdechl si Derek.
„Alespoň ne do nejbližšího úplňku.“