Nechtěné kousnutí

Nogitune vs Anuk-Ite

Z pohledu Scotta

Nesouhlasil jsem s tím. Chtěl jsem Stilese zpět, hned! Moc dobře jsem věděl, kolik bolesti mu způsobil Nogitsune posledně. Nechtěl jsem, aby se to opakovalo.
Lydia přerušila čáru jasanu horského.
Void vyšel ven a jeho oči se setkaly s mými. Potom přesunul svou pozornost na Dereka. „Doufám, že dodržíš svou část dohody. Pokud ne, připravím Stilese o rozum dřív, než se stačíš nadechnout.“
Ucítil jsem, jak mi zabrněl telefon. Vytáhl jsem jej z kapsy a podíval se na zprávu, která mi přišla. Byla od Liama.
Anuk-Ite je ve škole. Prosím, pospěš si.
„Anuk-Ite je ve škole.“ Předal jsem zprávu ostatním.
„Jdeme.“ Řekl Derek. „Nesmíme ztrácet čas.“
Rozešel jsem se ke dveřím. Pak mi, ale něco došlo - Stiles byl pryč.

Z pohledu Stilese

Slyšel jsem všechno. Dohodu mezi Scottem, Derekem a Nogitsune. To, kde se nachází náš nepřítel. I tak jsem, ale věděl, že jim nemůžu pomoci. Přímo přede mnou, v prostoru mé mysli, stál Nogitsune, který momentálně ovládal moje tělo.
„Co chceš dělat?“ Zeptal jsem se.
„Promluvit se starým známým.“ Zasyčel on.
Hádal jsem, že měl spíš na mysli promluvit s osinou v zadku. Nogitsune jej nesnášel. Přímo to z něj čišelo.
Pozoroval jsem, jak se Nogitsune objevil ve škole. Přímo naproti němu stál Anuk-Ite. V tom okamžiku na mě zaútočil. Hádal jsem, že právě začala těžká bitva pro moje tělo i pro mou mysl.

Z pohledu Nogitsune

Díval jsem se přímo do toho odporného ksichtu Anuk-Ite.
„Zdravím tě, Anuk-Ite. Co pohledáváš na mém území?“ Zavrčel jsem.
Nic neřekl, ale jeho oči zazářily. Teď. Teď byl ten správný okamžik k útoku. Přenesl jsem se prostorem přímo k němu a chtěl jsem jej chytit za ruku, abych si s ním mohl trochu pohrát. Mezi námi přeskočil malý světelný blesk.
„Liščí oheň.“ Řekl on. „Vzhledem k tomu, že můj pohled na tebe nepůsobí, a děje se tohle soudím, že ty jsi Nogitsune.“
Zasyčel jsem a ohnal se rukou. Potřeboval jsem ho dostat do zadní části chodby - měl jsem tu pro něj připravené maličké překvapení. Dost nepříjemné.
„Zaměřuješ se na mou porážku?“ Zeptal se Anuk-Ite.
Přimhouřil jsem oči a ohnul ret. Na co jiného bych se, asi tak měl zaměřovat?
„Možná bys měl spíš pomoci svému hostiteli.“ Řekl on, zatímco vykrýval moje útoky.
V tom okamžiku jsem ucítil něco, co mi dělalo dost velké starosti - Stiles bojoval svou vlastní bitvu ve snaze ubránit svou mysl.
Anuk-Ite mi dal pořádnou ránu do žeber. Cítil jsem, jak jedno křuplo. Zasáhl jsem jej do hlavy. Nechtěl jsem, aby způsobil Stilesovu tělu moc velké poškození. Moc obtížně se to léčilo. Zaklesl jsem své ruce do jeho a začali jsme se přetlačovat. Chyběl už jenom kousíček. Cítil jsem, jak Stilesovou myslí prolétlo něco ostrého, co jej velmi zranilo.
Prosím, vydrž ještě chvíli, Stilesi. Potom tě vyléčím.
Nevěděl jsem, jestli mě slyšel, každopádně jeho odhodlání ubránit svou mysl se zvýšilo.
Anuk-Ite mi dal pořádnou ránu do hrudníku. Cítil jsem, jak se několik žeber zlomilo a jejich špičky si prorazily cestu ven zády. Vykašlal jsem krev. Pro normálního člověka by bylo takovéto zranění smrtelné. I já jsem měl co dělat, abych nás oba udržel naživu a zdálo se, že tomu hajzlovi to došlo.
„Je konec, Nogitsune.“ Řekl. „Nikdy bych nečekal, že tak změkneš.“
Usmál jsem se. „Ano, je konec..“
Odhodil jsem Anuk-Ite od sebe co nejdál a přiskočil k boční zdi, kde jsem rukou vyrval nařízlý kabel, díky čemuž jsem spustil sprinklery, ze kterých se začal sypat jasan horský. Anuk-Ite zařval a pokoušel se z toho dostat. Kolem něj se vytvořil zvláštní mrak, který jej zahalil. Jeho tělo se pak rozpadlo a odhalilo tělo vychrtlého teenagera, které obýval.
„Je.. Po.. Všem?“ Vyrazil jsem se sebe. „Stiles..“
Cítil jsem, jak jeho mysl pohasíná. Neměl jsem už dost sil na to, abych nás udržel při vědomí. Poslední, co jsem viděl, byl rozmazaný obraz přicházejících osob, volajících Stilesovo jméno..