Nechtěné kousnutí

Stiles vs Scott a Derek (část 2)

Z pohledu Dereka

Měl jsem pocit, jako by docházel čas. Necítil jsem spojení se Scottem - něco se muselo stát.
Přešlapoval jsem u dveří a přemýšlel. Pokud otevřu dveře a vejdu dovnitř, udělám přesně to, co Nogitsune chce. Pokud se otočím a dám se na odchod, můžou nastat další dvě situace: buď mě nechá Nogitsune odejít, nebo mě násilím vtáhne dovnitř. První situace mě částečně trápila. Pokud by mě nechal Nogitsune jít, přijdu o Stilese. Přemýšlel jsem, co by na mém místě udělal Scott. Nejspíš by šel za dveře. Natáhl jsem ruku. Byl jsem rozhodnutý. Chtěl jsem vejít do místnosti.
Najednou však prostor prořízl křik: „Nedělej to!!"
Stáhl jsem ruku zpátky. Nebylo pochyb. Byl to jeho křik. Stiles se mě snažil varovat.

Z pohledu Stilese

Nehodlal jsem se vzdát. Nechtěl jsem dopřát Nogitsune to potěšení. Najednou jsem, ale měl divný pocit. Jako by byl někdo v ohrožení života. Před očima jsem uviděl Dereka, stojícího u dveří. Natahoval k nim ruku. Chtěl jít dovnitř. Musel jsem ho varovat. Musel jsem.. Odstrčil jsem Nogitsune od sebe.
„Nedělej to!" Zakřičel jsem. Věděl jsem, že mě uslyší.
V tom okamžiku mým tělem projela ostrá bolest a má ústa se zaplnila krví, kterou jsem vykašlal ven.
„Prohrál jsi." Zašeptal sladce Nogitsune.
„Co kdybychom naši hru trochu upravili?" Zeptal se a znovu mi způsobil bolesti.
Cítil jsem to. Něco bylo v mém břiše. Podíval jsem se dolů. Byla to katana.
„Co.. Po mně.. Chceš?" Vyhrkl jsem a už se ani nepokoušel zadržovat krev, která z mých úst tekla proudem.
„Chci to udělat zajímavější. Mimochodem.." Dal tu svou odpornou hlavu těsně k mému uchu. „Tvoje reálné tělo je téměř zahojené."
Škubl katanou a já cítil, jak si čepel razila cestu mým tělem a bokem vyklouzla ven. Svezl jsem se na zem. S takovým zraněním nebylo možné bojovat.
„Ještě stále ti nedošlo, proč jsem to udělal, že?" Zeptal se.
Nemohl jsem odpovědět. Neměl jsem dost sil.
„Potřeboval jsem dostatečně oslabit tvoji mysl, abych mohl převzít kontrolu nad tvým tělem." Řekl. „A teď je čas dostat narušitele ven a zahájit druhou fázi hry."
„Ne!" Zašeptal jsem a natáhl k němu ruku. V tom okamžiku se, ale něco zvláštního připojilo na mnoha místech k mému tělu a zvedlo mě to do vzduchu.
„Ne-me-ton..." Zaskuhral jsem, než jsem ztratil vědomí.

Z Derekova pohledu

Najednou se všechno kolem mě zatočilo a já se ocitl zpět v nemocnici, držící Scottovu ruku.
„Co se stalo? Proč jsme tady?" Ptal se zmateně Scott, jako bych snad znal odpověď.
Než jsem však stačil odpovědět, něco po mně skončilo, svrhlo mě to na zem a začalo škrtit. Když moje oči konečně zaostřily, uviděl jsem nad sebou Stilese s běsnícím výrazem, modrýma očima a vyceněnými zuby, snažícího se svým stiskem rozdrtit mé hrdlo. Pokoušel jsem se osvobodit a bojovat o kyslík.
Scott k němu zezadu přiskočil, popadl ho za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. Vyjekl bolestí. Skrčil jsem se, prudce vykopl nohou a zasáhl svou betu do obličeje. Společně se Scottem jsme ho pak popadli a třískli s ním o zeď, takže znovu ztratil vědomí.
„Co budeme dělat?" Vyhrkl zadýchaně Scott.
„Nejdřív musíme najít místo, kde bychom ho mohli držet a nehrozilo nám, že nám rozsápe hrdla." Podotkl jsem kysele. „A myslím, že bys měl zavolat veterináři, aby mu dal pořádnou injekci s jedem kanimy."
„Kam ho, ale chceš vzít?" Zeptal jsem se.
Chvíli jsem přemýšlel. Potom jsem si vzpomněl na místnost pod naší budovou, která by mohla vyhovovat tomu, co potřebujeme.
„Ke mně. Sežeň veterináře, sejdeme se tam." Řekl jsem a zvedl Stilesovo bezvládné tělo.
„Dobře. Buď opatrný." Řekl.
Přikývl jsem. Nikdy bych nevěřil, že někdy narazím na tak silného
nepřítele. A už vůbec ne tomu, že to bude Stiles...