Nechtěné kousnutí

Vlci vs Liška

Ze Stilesova pohledu

„Můžeš běžet?" Zeptal se mě Derek.
Přikývl jsem. Rozhodně jsem v tom nehodlal nechat svého alfu samotného, i když jsem nevěděl, jestli mi to moje zranění dovolí.
„Pojďme." Řekl jsem a vyběhl dřív, než stačili něco dalšího říct. Chtěl jsem jej dostat. Co nejdřív. Začínal vycházet měsíc. Cítil jsem to. Dnes byl úplněk.
„Alfa.." Zašeptal jsem.
„Cože?" Zeptal se Scott.
„Beta.." Ignoroval jsem ho. Teď jsem nesměl ztratit sám sebe.
„Bude to zlé?" Zeptal se Scott Dereka.
„Omega.." Vydechl jsem.
„Ztratil svoji kotvu. Bude to zlé." Řekl Derek.
Ignoroval jsem je. „Alfa.. Beta.. Omega.."
Cítil jsem, že moje oči zezlátly. Cítil jsem tesáky ve své puse. Ztrácel jsem kontrolu.
„Stilesi!" Zakřičel na mě Scott, čímž mě vytrhl z mých myšlenek. „Tři věci, které nelze skrýt?"
„Slunce.." Uvnitř hlavy mi bušila otupující bolest.
„Pokračuj!" Vyzval mě Derek.
„Měsíc.." Zasyčel jsem. Bolelo to. „Pravda."
Měl jsem další vidinu. Nogitsune stojící ve sklepě Eichenu, držící v ruce kus zdi ze sklepa, na kterém bylo vyryto kanji pro slovo já.
„Stilesi!" Vyjekl Derek.
Tak tak jsem se vyhnul stromu. Zařval jsem vlčím řevem. Zasyčel jsem, jakmile mi došlo, co jsem právě udělal. Ztrácel jsem kontrolu.
„Co jsi viděl?" Zeptal se Scott.
„Je ve sklepě." Zasyčel jsem.
„Už jenom kousek." Řekl Derek.
„K jeho zabití.. Potřebujeme kousnutí alfy, že?" Zeptal jsem se.
„Přesně tak." Řekl Scott.
„Takže budu návnada." Řekl jsem a tiše vnikl do Eichenu.
Slunce.. Měsíc.. Pravda.. Alfa.. Beta.. Omega..
Tiše jsem otevřel dveře do sklepa a sešel dolů. Byl tam. Otočený čelem ke zdi a něco držel v ruce.
„Vzpomínáš si, Stilesi? Tady to všechno začalo." Řekl Nogitsune.
Měl pravdu. Tady poprvé vnikl do mé mysli. Nebo spíš, tady jsem jej poprvé viděl. Musel jsem zvládnout svůj úkol.
„Nemohl jsi za to." Řekl jsem.
„Cože?" Zeptal se Nogitsune.
„Nemohl jsi za její smrt. Obětovala se, protože tě milovala. Aida tě před nimi chtěla zachránit." Řekl jsem.
Nogitsune zařval a vrhnul se po mně. Cítil jsem to. Jeho bolest. Bolest ze ztráty dívky, kterou miloval. Dívky, která v něm jako jediná neviděla monstrum.
Scott a Derek se k němu vrhli zezadu. Neměl jsem už dost času na to, abych uhnul, a tak jsem se rozhodl jim, alespoň trochu pomoci. V okamžiku, kdy Kiřina katana, v jeho ruce, probodla mé tělo, jsem jej kousl do ramene, objal jeho tělo pažemi a držel ho v pevném se obětí.
Slyšel jsem jakoby z dálky Derekův křik. Jeho tesáky se zabořily do voidova krku a on zařval bolestí. Potom se rozpadl v prach a Scott chytil mouchu, ve kterou se proměnil, znovu do krabičky s triskelou.
Podlomila se mi kolena a já spadl na zem. Rozmazaně jsem viděl Dereka a Scotta, jak se slzami v očích klečí nade mnou. Derek mě držel v náručí a něco říkal. Neslyšel jsem. Bolest najednou začala ustupovat a do mého těla se vkrádal chlad.
„Promiň." Zašeptal jsem. „Byl jsem špatná beta."
Na tvář mi začalo dopadat něco horkého. Musely to být jeho slzy.
„Hej, Scotty.." Z posledních sil jsem se otočil k mému příteli. „Stejně jsi idiot.."
I přes slzy, které mu kapaly z očí se usmál.
Mělce a bolestivě jsem se nadechl. Zdálo se, že tohle byl můj konec. Těsně před tím, než mě obklopila temnota, jsem ze sebe dostal poslední věc, kterou jsem chtěl říct.

„Děkuji vám... Za všechno.."