Destiny day •/JIKOOK/

•1•

,,Mami, já tam nechci " postěžoval jsem si, ješte než jsem vystoupil z auta.

S rodičema jsme se před týdnem přestěhovali z Busanu do Soulu. Kvůli čemu jsme se stěhovali? Kvůli mně. Od mých 13 let jsem vlastně něco jako model. Focení do časáku, nový kolekce oblečení do obchodů a takovýhle věci. Přivedla mě na to mamka, která pracuje v modelingový agentuře a tvrdí, že moje tvář je na tohle přesně stavěná. I když já si nemyslím, že bych byl nějak extra krásný a nebo jakkoliv zajímavý. Ta modelingová agentura, pro kterou pracuju, se zvětšila a přemístila se až do Soulu, takže proto jsme se sem stěhovali.

,,Jiminie, zlatíčko, tak mám tam zajít s tebou ?"její hladká a na dotek jemná ruka mě pohladila po mým hřbetu ruky.

,,Ne mami, já to zvládnu sám. A neříkej mi pořád zlatíčko, už je mi šestnáct." protočil jsem očima, vlepil jsem jí rychlou pusu na tvář a poté jsem vystoupil z auta. Když jsem viděl před sebou tu velkou budovu, měl jsem chuť se vrátiti zpátky k mámě do auta.

Nečekal jsem to, ale ředitelnu se mi povedlo, při mém štěstí, najít poměrně rychle.
Zaťukal jsem na dveře ředitelny, které se během chvilky otevřely a já vstoupil dovnitř.

,,Dobrý den"uklonil jsem se řediteli a snažil se vypadat mile.

,,Ty musíš být Park Jimin. Sedni si" ukázal na židli, na kterou jsem si sedl a nervózně si pohrával s prsty. To dělám pokaždé, když jsem nervózní.

,,Tady máš rozvrh a učebnice. To je zatím od mne asi vše. Pokud budu něco potřebovat, zavolám si tě do kanceláře. Teď tě zavedu do tvé nové třídy" všechny učebnice i s rozvrhem jsem si naházel do tašky a vydal jsem se zaním. Moje nervozita stoupala čím dál víc. Nejsem stydlivý, ale když se mám seznamovat s někým cizím, tak mám strach. Co když někdo pozná, že jsem na kluky? Nepotřebuju mít hned první den nepřátele.

Ředitel vstoupil do třídy a informoval učitelku o tom, že jsem nový. Pak odešel a já zůstal stát u učitelského stolu.

,,Vítej v naší třídě. Mohl bys nám říct něco málo o sobě" usmála se na mě učitelka a já se s pouhým přikývnutím vydal pomalým tempem přesně před tabuli, čímž jsem stál uprostřed a všichni na mě měli skvělej výhled. Celá třída ztichla a všechny zvědavé pohledy byly upřené na mě. Kluci na mě koukali dost zvláštním pohledem a holky si mezi sebou začaly něco šuškat a sjížděly mě od hlavy k patě s úsměvem na rtech.

,,J- já jsem Jimin. Park Jimin. Je mi šestnáct a s rodinou jsem se sem přestěhoval před týdnem z Busanu." během mémo kratšího proslovu jsem se koukal po celé třídě a u toho jsem si pohrával s mým náramkem na pravém zápěstí. Jeden kluk na mě pořád zvláštně koukal. Jeho oči a rysy v obličeji mi někoho připomínaly, ale nevěděl jsem koho. Možná je to zase jenom moje fantazie.

Jungkook- flashback

Tohle by mě nenapadlo ani ve snu.
Naposledy jsem ho viděl před 10 lety a najednou teď nastoupí na stejnou střední jako já.

Ještě než se představil jsem přesně věděl, že je to on. Jeho čokoládově hnědý štěněčí oči, plný rty, drobná a malá postava...tohle poznám kdykoliv.

Jakmile začal mluvit, porozlížel se po třídě a koukl se i na mě. Ale asi jen na 2 vteřiny. Já ho poznal hned, jakmile přišel do třídy, ale on mě asi ne. Je to deset let, co jsme se viděli naposled. Byli jsme ještě děti a za ty roky jsme se oba dva změnili, takže není divu, že on mě nepoznal.

Někde uvnitř jsem skákal radostí, musel jsem se kontrolovat, abych nevylítl z lavice a neumačkal ho ve svém obětí. Celý den jsem pak už ve škole nedával pozor. Pořád jsem myslel na naše vzpomínky z dětství. Musel jsem se opravdu kontrolovat, abych neudělal nějakou blbost. Nemůžu předci jen tak za Jiminem přilítnout a vyklopit na něj, že je můj bratranec a že jsme v dětství byli nejlepší kamarádi. Kdo ví, jestli si mě vůbec pamatuje.