Destiny day •/JIKOOK/

•21•

Jimin- o 2 roky později

2 roky. Už jsou to dva roky, co jsme se s Jungkookem neviděli. Od doby, co jsem odletěl sem, do New Yorku, tak jsme se nesetkali ani jednou. Slíbil jsem mu, že si budeme psát, volat...ale to vydrželo asi tak první 3 týdny. Zkrátka se to nedalo všechno časově zvládat. Letěl jsem sem kvůli modelingu, což žere neskutečně moc času. Jdu na focení v 8 dopoledne a v 10 večer končím s tím, že jsem naprosto mrtvej. A další den mě čeká víceméně to stejný. Na módní přehlídky chodím už jen málo kdy, jelikož moje výška je prej až moc malá a najdou se kluci, co jsou mnohem vyšší jak já. A výška v modelingu hraje velkou roli.

Do toho všeho tady ještě studuju. Nemůžu předci být bez střední školy. Takže na nic, krom těhlech dvou věcí, mi čas už nezbývá. Taky byla podepsaná smlouva na to, že je tu jen na jeden rok, ale ono ne, jsem tady už dva roky.

,,Jimine, natoč tu hlavu víc doprava...nenenenene, to je zase až moc. Co se s tebou poslední týdny děje ?" ptal se mě nechápavě fotograf, když už tady fotíme jednu pitomou fotku do časáku víc jak 30 minut. Normálně tohle je záležitost tak na 10 minut. Všichni ti lidé ze štábu si o mně pořád něco šuškají, a to mě znervózňuje a zároveň vytáčí ještě víc.

,,Víte co, sežeňte mi managera. Teď hned" rozkázal jsem dvoum pipkám, co měly na starost make-up, ale vždycky se víc věnovaly tomu, aby mě dostaly do postele, než aby se věnovaly líčení. Jen se na mě obě dvě usmály a v rychlosti blesku byly pryč. Nikdy nejsem takhle nepříjemný, ale tohle všechno mi už leze na mozek.

,,Tak povídej, Jimine, co ste potřeboval?" na stůl si položil hrnek s kafem a čekal, až začnu mluvit.

,,Nechci, aby to vyznělo jakkoliv špatně, ale tohle už asi není nic pro mě."

,,To focení? Tak samozřejmě, že každý preferuje něco jinýho. Někdo natáčení reklam a videoklipů, někdo focení a někdo zase molo."

,,Však já vím, ale focení do časopisů mě prostě nebere." povzdechl jsem si znuděně a podíval se na jeho reakci. Normálně bych si tady ani neměl stěžovat, co se mi líbí a co ne. Je to prostě v tomhle průmyslu neprofesionální a můžu vůbec být rád, že jsem se dostal až sem, protože na světě je spousta lidí, čekající přesně na tuhle příležitost, a pak jsem tu já, Jimin, který zase má s něčím problém, jako vždy.

,,Hele, ale pochop, že na natáčení reklam do televize tě prostě dát nemůžu, néže by si měl špatnou angličtinu, to vůbec, ale jde o to, že to jde poznat, že tvůj rodnej jazyk angličtina není. Tohle se prostě do televize dát nedá. "Vysvětlil mi a usrkl si ze svého hrnku.

,,A co molo ?" vypadlo najednou ze mě, i když odpovědí jsem si byl víc jak jistý.

,,Molo nepřipadá v úvahu. Tam je místo pro spousta mužů, kteří mají minimálně 180cm a ty s tvýma 173 tam nemáš už místo. Je mi líto." podíval se na mě a rozmáchl rukama.

,,Dobře. Neberte to zle, ale já tady končím. Molo je jediný, co mě baví, a když pro mě nemáte místo, tak s tím nic nenadělám."

,,Nechceš si to ještě rozmyslet ?" podíval se na mě, když jsem se zvedal od stolu. Pouze jsem pokýval hlavou na nesouhlas, ukončil s ním smlouvu, podal si s ním ruku a pak jsem odešel.

-----

I když s Jungkookem nejsem hodně dlouhou dobu v kontaktu, tak jsem se rozhodl, že hned zítra ráno poletím zpátky do Seoulu. Nic o tom neví, takže jsem zvědavej na jeho rekaci. Tak moc mi chybí, můj malej Kookie.
Možná že až teď, po 2 rokách, jsem si teprve uvědomil, jak moc sobecký to ode mě bylo. Nechal jsem ho samotného a myslel jsem jen na sebe. Kdybych to teď mohl vrátit, tak takovýhle rozhodnutí už znova nezopakuju.

-Jungkook-

Není jediný den, kdy na Jimina nemyslím. I když jsou to už dva roky. Jsem na něj pořád tak moc nahněvaný, ale zároveň mi i chybí. Slíbil mi, že se mnou zůstane v komtaktu, a že se za rok vrátí. Lež. Uběhl další rok bez něj a pořád se tu neukázal. Tak strašně moc mě tohle mrzí. Chybí mi tu jeho společnost. V celém bytě je věčně ticho a semtam jednou za čas namrknu do Jiminovýho pokoje, kde po něm nezbylo nic, jen prázdno. I když vlastně kecám. Zapomněl si tady tenkrát černý obyčejný triko, který voní jako on a já jsem si ho přivlastnil a každý večer s ním usínám. Pak mám aspoň trochu pocit, jakoby tu Jimin byl.

Je něco okolo půl jedenácté večer a já si čistím zuby, abych pak následně konečně mohl ulehnout do postele, když se najednou ozve zvonek. Vůbec sem nechápal, kdo v tuhle dobu může mít takovou drzost si sem přijít.

Vyplivl jsem pastu do umuvadla, kartáček jsem opláchl pod vodou a doběhl jsem ke dveřím, abych je otevřel.

Toho, kdo stál za dveřma, jsem opravdu nečekal. Jako že vůbec. Nedokázal jsem cokoliv říct ani se jakkoliv pohnout, pouze jsem stál na místě a musel jsem se opřít o dveře, jelikož se mi zamotala hlava plno slz se mi nahrulo do očí.

,,Ji-Jimine ?"vykoktal jsem ze sebe a po té jsem mu vpadl do náruče s přesvědčením, že už ho nikdy, NIKDY, nenechám jít.

,,Kookie, neplakej prosím. Já jsem tady, jsem tady, slyšíš? Už nikdy neodejdu a nenechám tě samotného, slibuju "začal mě utěšovat a hladit po vlasech.

,,Udělal jsem velkou chybu, a kdybych mohl, tak to všechno vrátím zpátky. Už bych se nikdy nerozhodl tak, jak to bylo před dvěma roky."dal mi pusu na tvář a za ruku mě táhl do obýváku, kde jsme si pak několik hodin v kuse povídali o všem možném. Byl jsem rád, že je tu zase semnou. Nikdy ho už nechci ztratit potřetí.

Ani dnes, tedy o 2 měsíce později, co se Jimin vrátil zpět do Seoulu, se nedá říct, že by s Jungkookem tvořili plnohodnotný milující pár. Nechtěli nic uspěchat a Kook nechtěl Jimina jakýmkoliv způsobem tlačit do vztahu, i když Jimin k Jungkookovi pociťoval rozhodně něco víc, než jen přátelství. Možná předci jenom si v Americe něco uvědomil. Jejich přátelskému vztahu z dětství nechali volnou cestu a sami uvidí, kam je ta cesta dovede. Ale jistí si byli oba dva tím, že ani jeden toho druhého už za žádnou cenu neopustí, protože pro ně je jejich přátelství dar, který má v jejich životech velkou cenu a den, kdy se mohli znovu oba dva zase potkat, berou jako osudový.

- THE END -

Děkuju moc všem, kteří tento příběh dočetli až sem. Hah, moje nepravidelné vydávání radši nekomentuju a abych tuto knihu ukončila a napsala poslední kapitolu, potřebovala jsem na to několik dní🤦 Taky abych byla upřímná, tenhle příběh mě ani moc nebavil psát. No každopádně...už pomalu začínám psát 3 knížku, která nese název The boy without a name. Chci si s tímto příběhem dát opravdu záležet a bude to tak trochu něco jiného. Nápad, co mám, jsem ještě u nikoho neviděla, tak doufám, že mě někdo nepředběhne, hihi.

A to je ode mne zatím asi vše. Doufám, že se potkáme i u dalších příběhů. JEŠTĚ JEDNOU VELKÉ DÍKY !💕✨

Luuuv uuu all 💕🌸