Destiny day •/JIKOOK/

•4•

,,Rodiče jsou v práci" oznámil jsem mu, když jsem odemykal dveře našeho rodinného domku. Pořád jsem z Jimina cítil nervozitu. Nemůžu se mu ani divit.

Oba dva jsme si vyzuli v předsíni boty a dál jsme pokračovali do obýváku.

,,Zatím si sedni, já přinesu něco malýho k snědku a k pití" Jimin si sedl na gauč a já mezitím zmizel v kuchyni. Když jsem se po 5 minutách vrátil zpět do obýváku se skleničkama v ruce a balením sušenek, Jimin spinkal. To jako prosím ne. Tak roztomilý. Zase mi to připomnělo vzpomínku, když jsme s Jiminiem jako malí spali spolu v posteli. Vypadal vždycky přesně takhle. Lehce nafouklý tváře, vyšpulený rty a vlásky padající přes čelo až do očí.

Usmál jsem se na něj a přikryl ho opatrně černou chlupatou dekou, co byla hozená vedle gauče. Nechal jsem ho spinkat a odešel jsem na terasu.

Vzpomínal jsem na naše vzpomínky z dětství. A že jich nebylo málo. Měli jsme opravdu krásný dětství a rozhodně je na co vzpomínat. Třeba když jsme si s Jiminem hráli na schovku a on se předemnou schovával v kukuřičném poli, až se z toho on sám ztratil. Nebo když naše rodiny letěly na dovolenou do Řecka, Jimin mi do boty hodil kraba a pak jsem prořval celou cestu letadlem domů. Nad tím vším se teď musím usmát. Mrzí mě, že jsme se tak dlouho neviděli. 10 let. Je to hrozná doba a on stihl tak moc vyrůst, i když je pořád menší než já. Jako malej jsem se mu za to smál, že je menší než já, i když je o 4 měsíce starší (I know, že to tak ve skutečnosti není, ale tady ano xd)
a vždycky mi říkal, že jednou mě přeroste, ale ono ne. Pořád jsem větší minimálně o půl hlavy.

,,J-já...promiň, usnul jsem"ozval se hlas za mnou a já přesně věděl, komu patří. Otočil jsem se na Jimina, kterej stál dva metry ode mě a stydlivě a vystrašeně na mě koukal. Jakoby se mě bál.

,,Jimine, v pohodě, vždyť se nic neděje, ano? Nemusíš se mě bát, já ti nechci ublížit "přišel jsem k němu a pohladil ho lehce po rameni, nacož se Jimin ošil a já svojí ruku stáhl dolů podél svého těla.

,,Pojď za mnou" odešel jsem z terasy zpět do obýváku a Jimin šel zamnou. Po schodech jsme vyšli nahoru, kde se nacházela ložnice rodičů, koupelna a na konci chodby můj pokoj.

,,Pojď dál"otevřel jsem dveře do mýho pokoje a nechal Jimina vstoupit jako první.

,,Promiň, je tu trochu bordel, nemívám tak často návštěvy" nervózně jsem se zasmál a začal jsem shazovat všechno moje poházený oblečení z postele na zem. Hlavou jsem pokynul, aby si Jimin lehl na mojí postel. Já ho skoro nepoznávám. Vždycky byl tak upovídanej, pořád někde lítal a byl hrozně hyperaktivní. A teď vůbec nemluví.

,,Jimine, proč vůbec nemluvíš?" nedalo mi to a já se zeptal. Jimin seděl na mojí posteli, nervózně si pohrával se svými prstýnky a pohled měl sklopenej dolů. Pod mojí otázkou už ale pohled přesměroval na mě.

,,Mám strach" zamumlal skoro neslyšně, ale já ho i tak slyšel.

,,Prostě...je to zvláštní. Bavíš se s tou tvojí partou kamarádů, co si ze mě pořád utahujou, ale ty tam jen vždycky stojíš a nechováš tak jako oni. Pak na mě ve škole pořád zvláštně koukáš, až mi to nahání strach, pak mi na těláku schválně šlápneš na tkaničku a já si nabiju hubu, potom se na mě omluvně podíváš, když mě Kai začal mlátit, ty ses mě zastal a najednou teď jsem u tebe doma. Krom toho pořád neznám tvé jméno." povzdechl si a pohled zase sklopil dolů.

,,Já ti rozumím. Jen...ono je to tak, že kluci jsou fakt v pohodě. Jakože Lucas, Kai...víš koho myslím. Jsou to fajn kámoši a je s nima sranda. Jen prostě nesnáší, když je někdo na to stejné pohlaví. Krom toho si vytočil Kaie tím, že jeho tým prohrál a ještě si mu trefil míč do hlavy. Chtěl ti dát co proto, ale místo toho, aby to udělal on sám, řekl to mně, abych to udělal. A já ho poslechl. Proto jsem ti šlápl naschvál na tkaničku. Mrzí mě to, promiň. A moje jméno? Jmenuju se Jungkook."

,,Můj bratranec se taky jmenoval Jungkook, byl to můj nejlepší kámoš a brali jsme se jako bráškové, ale už jsem ho několik let neviděl. No nic, už je dost hodin a máma se po mně bude shánět, takže bych měl už jít"Jimin se začal zvedat z postele a potichu sykl. Já jsem ho usadil zpátky.

,,Zešílel si? Tvoje máma by ještě dostala infarkt, kdyby tě viděla takhle. Vždyť se nemůžeš skoro ani hýbat. Tvoje kolena jsou v katastrofálním stavu, na obličeji máš zaschlou krev a nevím, co všechno ještě. Takže si tady hezky sedni a já mezitím dojdu do koupelny pro lékarníčku."

Jimin

Neposlechl jsem ho. Místo toho, abych si sedl a čekal, než přijde, jsem se porozhlížel po jeho pokoji. Jestli mám nějakou špatnou vlastnost, tak je to to, že jsem hrozně zvědavej.

Jungkookův pokoj je trochu menší, ale za to útulný a moderně zařízený. V rohu stojí skříň a hned vedle ní psací stůl a na druhé straně pokoje je manželská postel a nad ní na zdi je několik fotek, které upoutaly mojí pozornost. Vždycky si rád prohlížím fotografie.

Pozorně jsem si je prohlížel. Jednu po druhé. Na spoustě fotkách byl Jungkook vyfocenej s tou jeho partou kamarádů. A pak moje oči sjely pohledem níž na další fotky a já naprosto strnul. Bylo tam několik fotek, kde jsme byli já a Jungkookie malí. Když nám bylo 6. Nemohl jsem tomu uvěřit. Hlavou se mi honily všemožné myšlenky a pocity. Teď bych radostí i brečel.

Z toho mě vyrušil Jungkook, který přišel s lékarničkou do pokoje a viděl mě, jak si prohlížím fotky. Přišel jsem k němu a uchopil jeho pravou ruku, na které byl náramek, co jsem mu dal a stejný mám i já.

,,Jimine, já-..." chtěl něco říct, ale nestihl to, protože jsem ho vší silou obejmul, i přes tu bolest mých žeber.

,,Jungkookie~tolik si mi chyběl. Ani nevíš, jak moc se mi stýskalo."

,,Taky si mi chyběl. A strašně moc. Můj malej ChimChim je tu zase semnou. Poznal jsem tě hned první den, ale bál jsem se za tebou jít. Nemohl jsem na tebe hned vyklopit, že jsem ten Kookie z dětství. Ale teď jsi tady." chytil moje tváře do svých dlaní a do široka se na mě usmál. V očích se mu třpytily slané kapičky štěstí, ale to i mně.

,,Jungkookie, už mě nikdy neopouštěj. Slib mi, že budeme navždy spolu."

,,To víš že ano, já tě budu chránit tak, jako vždycky. Nedovolím nikomu, aby mýmu Jiminiemu někdo ubližoval, slibuju." na tohle jsem se opravdu usmíval od ucha k uchu. Moje radost se nedá ani popsat. Jungkook mi vlepil rychlou dětskou pusu na tvář a já se začínal automaticky červenat.

,,Promiň. Jsem na to zvyklý od malička, protože tohle u nás bylo naprosto normální, ale teď už jsme velcí a mohlo by to vypadat poněkud zvláštně" omluvil se Kookie a bylo vidět, že se stydí. Ale mně jeho pusinky nevadí. Je to roztomilé.

,,Pojď, musím tě už konečně taky ošetřit. Popovídáme si později " Jungkookie mě zátáhl zpátky k jeho posteli, na kterou jsem si lenhul a on vyndal pár věcí z ošetřovatelského kufříku.