Destiny day •/JIKOOK/

•16•

Jungkook

Ráno mě probudily nepříjemné paprsky slunce, které prosvicovaly skrz žaluzije a mířily mi ostře do očí, které jsem otevřel. Vedle mě jsem spatřil jen prázné místo a rozhrabanou deku po Jiminovi. Vedle postele na zemi se válely boxerky a triko, co jsem měl včera na sobě a hned v tu chvíli jsem si vzpomněl, co se v noci stalo, čemuž jsem se sám pro sebe usmál.

Jelikož už bylo půl jedenácté, tak jsem si šel dát rychlou sprchu, upravil jsem se, oblíkl se a došel jsem do obýváku, kde u stolu seděl Jimin a obličej měl sklopenej v dlaních.

,,Ahoj"pozdravil jsem ho. On mě pozdravil na zpět, zvedl se od stolu a odešel do kuchyně, kde se napil vody a já došel za ním.

,,Děje se něco?"svojí ruku jsem položil na jeho rameno, ale on jí ze sebe sundal.

,,Musíme si promluvit" řekl vážně a došel do obýváku, kde si sedl na gauč a já hned vedle něj.Už podle jeho výrazu jsem věděl, že to nebude nic dobrého.

,,J-já...to co se v noci stalo..."vykoktal ze sebe a v rukou držel skleničku s vodou, která pro něj najednou byla hodně zajímavá. Pobídl jsem ho, aby pokračoval dál.

,,Tohle se už nikdy nesmí opakovat. To co se stalo...nemělo se to vůbec stát. Jen si představ, jak by na to reagovali naši rodiče...Jungkooku, my jsme rodina, jsi můj bratranec..."podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, ze kterého jsem nedokázal nic usoudit.

,,Ale vždyť na tom vůbec nesejde. Hlavní je, když milujeme jeden druhého"

,,Já jsem nikdy neřekl, že tě miluju."šeptl skoro neslyšně a ani se mi neodvážil podívat do očí.

,,A-ale já jsem myslel...vždyť včera ti nic z toho nevadilo. Ty jsi mě začal líbat jako první, nebránil ses ani tomu, aby si se semnou vyspal, tak proč jsi mi to neřekl, když ti to teď vadí?!"zvedl jsem se z gauče a trochu na něj zvýšil hlas.

,,Byla to chyba, prostě...nepřemýšlel jsem nad tím, co jsem dělal. Promiň."přišel ke mně a uchopil jednu mojí ruku, ale já jsem sebou trhl.

,,Promiň?To je jediný, co mi řekneš ?!"rozmáchl jsem naštvaně rukama.

,,A co jinýho ti mám říct?"zeptal se mě s lítostí v jeho tmavě hnědých očích.

,,Nic. Radši už nic neříkej."obešel jsem ho a šel jsem do svého pokoje, kde jsem za sebou zavřel dveře a sedl si na postel. Míchaly se ve mně různé myšlenky a pocity. Byl jsem neskutečně vytočenej, zklamanej a smutnej. V hlavě se mi pořád dokola přehrávaly dvě věty, co Jimin řekl ,,Já jsem nikdy neřekl, že tě miluju " a ,,Byla to chyba"

Radši jsem o tom už ani nepřemýšlel a rozhodl jsem se, že si vybalím věci ze zbylých krabic, co ještě byly různě po pokoji. Po dvouch hodinách jsem konečně vyšel z pokoje a šel za Jiminem, kterej stál v kuchyni.

,,Co děláš?"zeptal jsem se ho, když krájel cibuli.

,,Chystám se udělat něco k jídlu, ale jelikož neumím vařit, tak nevím"uchechtl se sám sobě.

,,Já ti pomůžu" přistoupil jsem zezadu k němu a vzal mu z ruky nůž, jímž krájel cibuli.

,,Chci ti jen říct, že se s tebou nechci hádat. Promiň, že jsem na tebe tak vyjel"

,,Kookie, zapomeňme na to, co se stalo. Budeme dělat, že se nic nestalo, ano?" pouze jsem přikývl na souhlas, i když mě to bolelo u srdce. Mám Jimina rád, miluju ho a představa, že budeme jen kamarádi, mě strašně raní.

,,Tak než to uvaříš, půjdu zatím převlíknout mojí postel, protože je zaprasená víš od čeho"uchechtl se a poté odešel.

Co teď? Jak se mám k Jiminovi teď chovat, když láska vychází jen z jednoho z nás, tedy ze mě, a ta jeho ke mně je neopětovaná?

Do 15 minut byl Jimin zpět a já akorát dával zeleninu smažit na pánev.

,,Tak co, jak jsi na tom ?"pohladil mě jemně po zádech a rukou sjel těsně kousek nad můj zadek.

,,Za chvilku to už bude uvařený"

,,Kookie? Já dneska večer někam půjdu a nevím, v kolik se vrátím. Asi nějak v noci. Nebude ti to vadit, že tady budeš pár hodin sám?"zeptal se mě najednou a já mu odpověděl něco v tom smyslu, že nevadí. I když mě docela zajímá, kam jde, ale na to jsem se ho radši už ani neptal, protože kdyby chtěl, tak mi to předci řekne sám.