Destiny day •/JIKOOK/

•20•

Uplynuly asi 3 měsíce od toho, co se Taehyung s Jiminem rozešel. Upřímně, byly to asi 3 nejhorší měsíce v mém životě, protože Jimin v sobě neměl jedinou kapku radosti. Skoro vůbec si mě nevšímal a pořád byl jen zalezlej ve svém pokoji. I když už se to začíná pomalu lepšit, byli jsme spolu dvakrát v kině, nakupovat, zkrátka se už chová celkem normálně. Některé věci chtějí prostě jen čas, aby se s nima mohl člověk smířit.

,,Kooku, chtěl jsem ti něco říct..."položil svůj mobil na konferenční stolek a přisedl si vedle mě na gauč.

,,Já ti taky chci něco říct...docela už dlouho" Jimin mě pobídl, abych začal mluvit jako první. Právě se mu chystám vyznat a takhle nervózní jsem nebyl nikdy v životě, přísahám. Přisedl jsem si k němu blíž a jeho ručky jsem chytil do těch mých.

,,Neříká se mi to úplně lehko, protože nevím, jak to pojmeš ty a jestli tvoje reakce bude podle mých očekávání, ale já už to v sobě držím půl roku, co si se přistěhoval. Jde o to, že...že se mi líbíš. M-miluju tě"stále jsem držel jeho ruce a svůj zabodnutej pohled jsem zvedl nejistě k němu a mírně jsem se na něj pousmál.

,,J-já...já nevím, co ti na to mám říct. Jako že vůbec nevím. A je tady taky jedna věc, co chci říct já tobě...Za čtyři dny odlítám na rok do New Yorku. Jde o jednu kampaň a já tam musím letět. A taky je tam naplánovaných plno módních přehlídek, takže tam musím být tak či tak." nedokázal jsem nic říct. Samozřejmě jsem na Jimina pyšnej, že to dotáhl takhle daleko a přeju mu to, ale na druhou stranu jsem zklamanej. Pouze tu sedím a se slzama v očích na něj koukám.

-O 4 dny později-

,,Ne, Jimine, prosím, nenechávej mě tu" nečekal jsem, že budu mít takovej problém se s Jiminem rozloučit. On už stál na chodbě s obrovským kufrem a oblékal si na sebe koženou bundu.

,,Já musím, jinak to nejde, opravdu."smutně se na mě usmál a začal si obouvat boty.

,,Jimine prosím, neodcházej. Já tě miluju, slyšíš? Nedokážu tady bejt bez tebe sám. Už jsem tě ztratil jednou a nechci tě ztratit podruhé. Dali jsme si slib, že se navzájem už nikdy neopustíme a ty teď letíš na druhou stranu světa." brečel jsem takovým způsobem, že jsem se ani nedokázal udržet na nohou a prostě jsem se svalil k Jiminovým nohoum. Připadám si opravdu poníženě, ale nic s tím nenadělám. Jimin si ke mně klekl a začal mi utírat slzy, které mi ztékaly po tvářích a dopadaly na podlahu.

,,Máš pravdu, ten slib jsem porušil, ale já nemám na vybranou. Za rok se vrátím a už zase budeme spolu. Slibuju ti, že si s tebou budu psát a volat, jak jen to půjde. Aspoň budu mít čas si popřemýšlet o tom, co jsi mi nedávno řekl. Kookie, já ti teď prostě nedokážu říct, že tě miluju, dej mi čas a zkus mě pochopit. Budu o tom přemýšlet" pohladil mě po vlasech a já nepřestával pořád brečet. Jsem opravdu hysterickej, ale tak co jinýho můžu dělat, když po druhé ztrácím tu samou osobu?

,,Jimine..."dostal jsem ze sebe, když jsem se už docela uklidnil a zase jsem stál na nohách. Jimin se ode dveří na mě otočil a čekal, co ze mě vypadne tentokrát.

,,Polib mě"

,,Kookie, říkal jsem ti, že-..."

,,Polib mě...prosím. Aspoň tohle pro mě udělej"Jimin ještě chvilku stál na místě, připraven k odchodu, a pak pomalým tempem přišel ke mně. Zvedl mi hlavu, chytil mě za zátylek a své rty přitiskl na moje. Hned mi do pusy vplul jeho jazyk a já se nechal jen unášet. Ale ani tahle chvíle nemohla trvat věčně. Jimin naše rty od sebe odpojil a jen mi koukal smutně do očí.

,,Už musím jet na letiště, máma na mě čeká"pevně mě obejmul a pak už jsem jen sledoval, jak se za ním zavírají dveře a já tu zůstal sám.