Trio

Poprvé a naposled

,,Připravena!" 

Přesně načas se brána začala otvírat a z labyrintu se linul chladný vzduch, ze kterého Emily naskočila husí kůže. Po její levici si Minho nervózně rovnal kšiltovku a když se brána otevřela dokořán, tak se podíval na Bena a zeptal se: ,,Na východ?" a Ben mu na to kývl. 

,,Tak jdem," řekl ještě jednou Ben, kdyby to náhodou nebylo jasné a běžci vkročili do labyrintu. Po pár metrech se zarazili a naráz otočili, protože tam byli sami dva. 

,,Tak pojď Emily," zasmál se Ben a otočil se na parťáka. Emily tam stála jako přikovaná. Bylo to jakoby jí led proudil v žilách a ona přimrzla k Placu. Minho se vrátil, uchopil jí jemně za zápěstí, jakoby se dívka probrala a hluboce se nadechla. 

,,Společně?" zeptal se a snad poprvé za dnešek se Minho usmál. Z uličky byl slyšet Ben, který si tam stěžoval, že jim to trvá a v duchu si přál, aby se pro ni býval vrátil on.

,,Asi jo," řekla směle, což nebylo jejím zvykem, holt labyrint mění lidi a oba se pomalu rozeběhli dovnitř a Minho ji pusti. Ben se k nim přidal a tak běželi všichni tři, Emily uprostřed a na první křižovatce zahli doprava. Stěny byly vlhké, porostlé břečťanem a vším možným. Ozývaly se pouze kroky běžců, nikde nic a nikdo nemluvil. Nikomu to zatím nevadilo. Emily se neustále rozhlížela okolo, na všechny strany otáčela hlavu. V lehkém klusu následovala chlapce, kteří zahýbali neustále doprava, pak zase doleva, div se jí z toho nemotala hlava, když se neustále zakláněla a nekoukala pod nohy. Slunce už bylo přímo nad hlavou a Emily se tak přestala kochat slizkými stěnami východní strany labyrintu a prolomila to ticho ,,To tady celou dobu jenom běháte?"

,,Ne? Ale vlastně máš pravdu," řekl Ben a když si tu větu řekl znova v hlavě, došlo mu, že řekl úplnou blbost. ,,Hledáme tu cestu ven, pamatuješ?" dodal a dlouze se na ní podíval. 

,,Kvůli tomu tady přece jsi. Abys nám pomohla najít cestu..." chtěl začít básnit Ben, ale v tom ho zarazila Minhova poznámka. 

,,Jestli tady nějaká cesta vůbec je..."

,,Co to povidáš? Zase ty tvoje řeči..." naprdnul se Ben, nesnášel, když takhle Minho čas od času vzdával jejich práci. ,,Cesta tu musí někde být!" řekl hlasitě. V hlavě si tím tak dával opětovnou naději na únik, protože každý tady po chvíli začne pochybovat o sobě i o vysněné cestě ven. 

,,Hoši klid," snažila se uklidnit spíše Bena, ale Minho si zase začal, takže bylo fér mluvit na oba. ,,Cestu najdeme společně. Možná ne dneska, ale přece to nevzdáte! Jsme tu sotva deset minut ty bys to nejraději zabalil," pohlédla na Minha ,, a ty, ty bys tady skládal poezii. Pochlapte se sakra." Minho se viditelně urazil.

Šli rychlím krokem, procházeli jednu uličku za druhou, vypadalo to, že chlapci vědí kam jdou a tak je Emily následovala. Už jí nohy připadaly o něco těžší než ráno a tak byla ráda, že se na chvíli zastavili. ,,Tak co, kam teď? Ven?" řekla a ušklíbla se na Minha. 

,,Tak hele," řekl Minho a přistoupil k ní ,,tohle není k smíchu. Riskujeme tady život, zatímco ostatní sedí na prdeli s náčiním v ruce, nebo i bez něj. Proběhli jsme celý labyrint asi stokrát a ani jednou! Ani jednou jsme nenašli tu podělanou cestu ven. Chápeš?!"

 ,,Ne nechápu," odsekla mu a už jí to taky lezlo na nervy jako Benovi. Ten se pro jednou rozhodl držet zpátky. 

,,Takže mi tady nevykládej, že to určitě najdeme, protože tady, v tomhle bludišti není jistý nic....až na to, že každou chvíli můžeme umřít. Ty můžeš umřít! Bena můžou roztrhat a mě třeba otrávit, ale tobě to asi ještě nedošlo, jak by taky mohlo..."